„Máma sem za mnou bude jezdit,“ vymyslel řešení namísto očekávané odpovědi.
„Já věděl, že seš maminčin mazánek,“ řekl s ironickým zadostiučiněním Čahoun.
„To teda nejsem,“ ohradil se Jiří. „Přísahám, že se bez mámy obejdu.“
„Dobrá,“ řekl Čahoun smířlivě. „Věřím ti. A abys věděl, že jsem kámoš, svěřím ti prut. Navždycky si pamatuj, že kámoš je jediný, co je důležitý.“
Slezl s traverzy a podal prut Jiřímu do ruky. „Drž ho takhle šikmo, a když uvidíš, že se splávek potápí, trhni prudce dozadu a drž. Já jdu zatím obhlídnout, jestli je čistej vzduch. Hned jsem zpátky.“
Čahoun vylezl na vrchol hráze a zamířil podél vody směrem odkud přišli. Za chvíli zmizel ve tmě. Jiří jako u vytržení sledoval splávek, který se mu ztrácel před očima. Hlavou mu vířila nepřehledná změť myšlenek. Cítil úzkost. Měl by se vrátit do postele. Co když babička zjistí, že je pryč? Minuty se vlekly jako věčnost. Znovu si vzpomněl na maminku. Jí by přece nemohl opustit. Byl najednou zmatený a strašně sám. Rozhlédl se kolem sebe. Odlesk západu na obzoru se pomalu vytrácel. Okolní ticho ho začalo skličovat. Ponořil se znovu do myšlenek. Všechno bylo vzdálené, budoucnost i minulost. Otec, maminka, o mnoho starší bratr, babička, dědeček, rodné město, nová škola… Přestal sledovat splávek a zahleděl se do nocí zahalené dálky. U dědečka je krásně. Chce ale opravdu do nové školy a hledat si nové kamarády? Kromě starých rodičů tu nikoho nemá. Jedině Čahouna.
To mu připomnělo, že by se kamarád měl už vrátit. Od jeho odchodu uplynula spousta času. Rozhlédl se netrpělivě po hrázi. Nedaleko ve tmě spatřil přicházet postavu. Ulevilo se mu. Zaostřil pohled na splávek, aby ukázal, co umí, kdyby náhodou zrovna teď zabrala ryba. Kroky za zády se přiblížily a těsně za ním utichly. Jiří se ohlédl a místo původně zamýšlené věty, kterou chtěl vyslovit, ztuhl, že by se v něm krve nedořezal. Nad jeho hlavou hrozivě čněla obrovská temná postava a neměla zjevně nic společného s Čahounovým vytáhlým trupem.
„A podívejme se, malý Honzík si vyrazil zapytlačit. Kdo by se toho nadál,“ zaduněl mužský hlas. „Tak polez nahoru, polez.“
Jiří beze smyslů vyšplhal na hráz s prutem v ruce. Vlasec vlekl po zemi za sebou.
„A jaké speciální nádobíčko máš.“ Hajný mu vzal prut z ruky: „To sis udělal sám?“
Hlasité předčítání