„Dědo, zůstanu s Donou u vás. Do školy bych mohl přece chodit vedle do vesnice.“ Prohlásil to tak rezolutně, že starci bylo zatěžko odporovat.
„Nu, ještě si to rozmyslíme,“ řekl dědeček. „Ale teď koukej, ať je všechna tráva obrácená, sice jsi dostal oběd zadarmo.“
„Hurááá…“ Jiří vyskočil, popadl hrábě a v tu ránu byl celý od sena, které mu pro samou horlivost létalo až nad hlavu.
Jiří Honzík uhání na kole v podvečerním slunci a šlape lesní cestou, co mu síly stačí. Větévky keřů ho šlehají do nahých nohou, stinné kapradí osvěžuje vlhkým dechem. Co může být krásnějšího nad tento skvělý let chladivou zelení a rozkmitanými řadami kmenů zbarvených doruda pod blednoucí oblohou. Za druhým ohybem cesty přibrzdit, opsat úklonem oblouk kolem starého dubu na rozcestí a opět naplno mírným stoupáním vzhůru k pasece pod Lískovou horou. Tady se na chvíli zastaví, aby zkontroloval hliněnou přehradu na malé stružce lesního pramene, a znovu do sedla a bez brzdění dolů z kopce kolem krmelce a hájovny do vedlejší vesnice. Tentokrát nejede jen tak nazdařbůh. Jede se podívat na novou školu, kam bude po prázdninách chodit. Má z toho trochu strach, hlavně z nových spolužáků, se kterými se bude muset skamarádit. Dosud měl před kluky, co divočili za humny, ostych a raději se jim vyhýbal. Teď se to ale musí změnit.
Před koncem lesa spatřil na kraji cesty vytáhlou postavu. Hned z dálky poznal, že právě tohle setkání si přál ze všeho nejméně. Čahoun, nikdo mu jinak neřekl, stál ve strouze a tenkým dlouhým klackem se napřahoval přes cestu. Jiří prudce sešlápl pedál dozadu a zastavil. Čahouna se bál ze všech nejvíc, přestože byl ze stejné vesnice jako dědeček a vídával ho dosti často.
„Máš štěstí, že’s mi nepřejel prut,“ řekl Čahoun výhružně.
Jiří poslušně ještě o krok couvl a raději mlčel.
„Hádej, na co to je?“
„Nevím,“ odpověděl Jiří.
„To jsem si mohl myslet, že městskej balík, jako ty, ještě nikdá neviděl rybářskej prut.“
Jiří zrudl studem a zlostí zároveň. „Děda ryby neloví. Říká, že se to nesmí.“
Čahoun se opovržlivě zasmál: „Tvůj děda nesmí, ale já můžu. Jestli chceš, vezmu tě s sebou.“
V Jiřím to hrklo. Čahoun ho zve na ryby. Všechna jeho nedůvěra ustupovala před lákavou nabídkou. Nejde jen o ryby. Když se skamarádí s Čahounem, má rázem vyhráno u všech kluků. Před Čahounem mají všichni respekt.
Hlasité předčítání