Stařec se vytrhl ze vzpomínek: „Co to povídáš, hochu. To víš, že to s tebou myslíme všichni dobře. Uč se skromnosti a odříkání.“
„Ty bys mně nikdy nenařezal za to, že jsem si odřel nové boty, když přivezli do družiny brambory a já jim pomáhal skládat.“
„Nesmíš být zaujatý. Rodiče tě živí, starají se o tebe. To všechno stojí práci a spoustu peněz. Nemůžeš…“
„Ale já nechci, aby se o mě starali!“ Jiří udeřil ručkou do trávy a křičí: „Nechci domů chodit čistý, nechci hrát každý den na klavír, abych měl snazší život, nechci všechno dělat padesátkrát, než to bude pořádně, nechci dostávat páskem, abych věděl, co je to poslušnost, nechci, nechci… Nechci!“
„Ale, ale, copak je to?!“ rozzlobil se dědeček. „Mám ti také nařezat na holou, aby ses nevztekal a naučil se poslouchat starší a rozumnější, než jsi ty?“
Jiří se trhnutím otočil zády a zíral dotčeně přes louku k lesu. Dona ležela opodál a dívala se na něho klidnýma očima.
„Jak by nám bylo dobře, kdyby táta nebyl, viď maminko,“ řekl jednoho nedělního rána do Anniných očí zarudlých nevyspáním po probdělé noci plné hádek a výčitek. Dívala se na něho soucitně a nechápavě. „Jsi jako opičí matka,“ slyšel křičet svého otce. „Všechno má své meze. Věčně se ho jen zastáváš. Nenechám kluka zvlčet, aby se z něj stal nevychovaný pásek. Dalas ho na klavír. Byl to tvůj nápad. Ukázalo se, že má talent, tak se postarám, aby pořádně cvičil. Jednou mi za to poděkuje.“ V bezradnosti vyhodila Jiřího za dveře. „Uteču z domu!“ vykřikl do studené chodby. Za půl hodiny prostydlý zaťukal na dveře. Otevřela a se vší něhou, jaké byla schopna, mu nachystala snídani. Málem se rozplakala. Milovala ho jako obraz svého vlastního já. Vkládala v jeho citlivou dušičku naděje na útěchu svých vlastních bolestí, které nenašly odezvu u manžela. Snad proto v sobě chovala tak málo soucitu s mužem, jehož nedokázala ani nechtěla opustit.
„Kam bys utíkal, drobečku. Kdo by tě měl tak rád, jako tvoje maminka,“ řekla nad uplakaným synem srkajícím zajíkavě čaj z malovaného hrnku.
Dona se zvedla z trávy, popošla k Jiřímu a olízla mu zakaboněný obličej.
„Jdeš ty…“ máchl po ní smířlivě rukou.
Pes bleskurychle zaujal bojovný postoj a čekal na výzvu ke hře. Jiří se zvedl na kolena, prsty udělal drápky a zavrčel. Dona vymrštila přední tlapy do vzduchu, jako by chtěla kamaráda uchopit kolem krku, na zadních se otočila a vystřelila k lesu. Po několika metrech se zastavila. Když shledala, že není pronásledována, rozplácla se na zem a zahrabala do trávy. Takový kousek Jiřího rozesmál.
Hlasité předčítání