„Tohle je splávek,“ řekl. „Ten teď přivážu k vlasci a na konec přidělám háček, vidíš. Podej mi těsto z plechovky.“
Jiří otevřel krabici vedle sebe a vyndal z ní bílou kuličku. Čahoun připíchl kuličku na háček, napřáhl prut a vlasec zasvištěl vzduchem. Slabé žbluňknutí rozvířilo hladinu. Splávek se chvíli pohupoval na vlnkách, až se proměnil v malý stojatý bod. V dlouhém tichu Jiří napjatě pozoroval světélkující vodní povrch.
Čahoun seděl nepohnutě a neslyšně si pohvizdoval. Pak promluvil. „Koukej, seš docela fajn kluk. Kdybys nebyl takovej městskej fouňa, mohl bys bejt docela kámoš.“
„Já už nebudu ve městě,“ vyhrkl Jiří.
Čahoun se na něj udiveně podíval: „Ále, a kde jako budeš?“
„Zůstanu tady u dědy. Včera mi to slíbil.“
„Kecáš, to ti nevěřím,“ odvrátil se Čahoun zpátky k splávku.
„Přísahám.“
„A to teda budeš chodit tady do školy?“
„Jo, budu,“ odpověděl rychle Jiří.
„A co tvůj fotr?“
„Já se ho ptát nebudu.“
„Cha, cha, cha, tak to seš teda frajer,“ zasmál se Čahoun nevěřícně. „Ale doufám, že ti je jasný, že když budeš šplhat, dostaneš nakládačku.“
„Nebudu šplhat.“
Čahoun se odmlčel. Vodní páry nad hladinou rybníka se ztrácely v houstnoucí tmě. Splávek už bylo sotva rozeznat jako černý palec trčící ze sklovité plochy.
„Víš,“ řekl po chvíli Čahoun změněným hlasem. „Já mám strašně hodnýho tátu. Ale máma je jako fúrie. Táta proto chlastá a je nemocnej. Hned se unaví a občas to s ním praští o zem.“
Jiří se podíval na Čahouna. Seděl dál nehnutě a pozoroval splávek.
„Máma furt nadává,“ pokračoval, „že jí táta zkazil život a že je simulant a budižkničemu a taky že bere důchod jenom za chlast. Prej nikdy nic nedokázal, jenom nás zazdít v týhle díře.“
„Ale mně se tady líbí,“ řekl Jiří.
„Mně taky, ale mámě ne. A pořád mluví o tvým tátovi, jak prej to dotáhl daleko a jakou má ten jejich kluk, to jako ty, velkou budoucnost. Já jsem prej jenom rozmazlenej fracek, ale z něj, jako z tebe, táta udělá, když nic jinýho, tak aspoň slavnýho hudebníka.“ Čahoun si odplivl do vody. Jiří se díval zaraženě před sebe.
„Tak ty teda zůstaneš tady?“
„Děda mi to slíbil,“ zopakoval Jiří svůj argument.
„Ale, co když táta řekne, že ne?“
„Tak uteču!“
„Pche,“ zašklebil se Čahoun. „Tak přísahej, že kašleš na svoji mámu.“
Jiří se polekal. Najednou mu všechno začalo připadat daleko složitější, než si to představoval. Na maminku dosud z nepochopitelných důvodů nepomyslel. Trochu se mu určitě bude stýskat.