„Stihl jsi to zatroleně rychle,“ řekl dědeček při pohledu na uříceného kluka, jak stojí na jedné šlapce před bravurním seskokem přesně pod hrušní. Hned věděl, kolik uhodilo. Neřekl však nic. Konec konců, spolu pracují, spolu také pojedí.
Za vydatné pomoci Jiřího rozprostřel polední tabuli v trávě a svorně se pustili do jídla. Vlahý vánek jim začínal příjemně čechrat vlasy a chvílemi zašelestil ve větvích stromu. Po obědě si dědeček zapálil vyhaslou dýmku a s povzdechem se opřel o kmen stromu.
„Máme letos suchý srpen, sklizeň bude dobrá.“
Jiří se převalil na bok, rukou si podepřel hlavu a zahleděl se na modrou hladinu rybníka.
„Dědo, proč si nechodíš po obědě lehnout jako táta?“ zeptal se.
Dědeček se pousmál: „Inu, chlapče, je to věc zvyku. Já si myslím, že odpolední spánek kalí mysl a oslabuje tělo. Tvůj otec je opačného názoru.“
Jiří vytáhl stéblo trávy a začal žvýkat jeho křehký konec.
„Inu, a proč nemůže být táta jako ty, dědo?“
Tentokrát se starcova tvář zachmuřila: „Kdo se moc ptá, moc se dozví, chlapče. Tvůj tatínek má zodpovědné a náročné zaměstnání. Nemá tolik času jako já, ale myslí to s tebou dobře.“
„A ty to se mnou nemyslíš dobře?“
„Co to blábolíš…,”přejel si vrásčitou rukou po oroseném čele.
Vzpomněl si na den, kdy k nim Miroslav Honzík přišel poprvé. Bylo to těsně po válce. Přijel v ojetém kabrioletu a zaparkoval před vraty. Anna vyskočila z auta a běžela jim naproti. On ve tmavém obleku přešel rozvážně dvůr a krátce, ale pevně, potřásl jemu i ženě rukou. I u oběda mluvil přesvědčivě a bez zbytečných slov.
„Náš podnik příliš válkou neutrpěl, ale výroba stagnovala. Hodlám investovat a podnik rozšířit. Nerad vám Annu odvádím do města, ale zajistím jí dobrou existenci.“
Anna mu visela na rtech a srdce jí bilo hrdostí. Byla tak mladinká. Před rokem teprve ukončila gymnasium. Na to Miroslav Honzík o svůj podnik přišel. Snad mu raději měly vyrvat duši z těla.
„Ti lotři, ukradli lidem všechno, aby nás mohly zotročit a nacpat si vlastní panděra. Ale dlouho jim to nevydrží. Něco tak nemorálního jim přece nemůže projít.“
Dlouho věřil, že se vrátí soudný rozum, než do komunistické strany vstoupila i Anna. Uzavřel se do nové námezdní práce jako odborník, jakých je málo. Přesto v duši nepřestával věřit, že se dočká konce té pokleslé epochy. Na chlapce je přísný. Rád by v něm viděl čestného nástupce a dědice znovu nabytého podniku. Jenomže, nic se neměnilo.
Hlasité předčítání