Sestoupil jsem do temnoty. Schod po schodu, opatrně, pomaloučku, jako bych sestupoval po kluzkém skalním srázu. Dole mě polil mráz – svíčka se zachvěla ve větru a málem, jenom málem téměř pohasla. Náhle v tom zakolísání se tmou mihl prapodivný stín. Postava jakoby lidská, ale dlouhá, mohutná, s rohovitou korunou na čele. Ztuhl jsem úlekem, ale než jsem stačil vykřiknout, stín opět zmizel ve světle. Zůstal jsem nemohoucně trčet na místě a… znovu jsem to pocítil. Albrecht, jeho blízkost tak bezprostřední, jako by na mě právě dohlížel.
Srdce mi ztichlo. Vkročil jsem hlouběji do chodby, udělal pár váhavých kroků dopředu a opět se zarazil.
Chlad mi ovál holá chodidla.
Sklonil jsem se a pochopil, že průvan proniká škvírou pod dveřmi. Z pokoje po mé pravici.
Zvědavě jsem přitiskl ucho na studenou dřevěnou desku.
A tehdy jsem to pochopil: Klapání psacího stroje! To byl ten zvuk, co mi nedal včera večer spát. Nepřetržité, úderné bušení do kláves.
„Albrecht!“ sykl jsem s nadšením, „našel jsem jeho pokoj!“
Chvíli jsem tam jen stál a bázlivě naslouchal tomu libozvuku linoucího se z nepřetržité práce tvůrčí mysli, kterou posedla múza. Byl jsem na něj tolik hrdý.
A pak jsem zaťukal.
Tlukot stroje neustával, naopak se zdálo, že se do práce opřel s ještě větší vervou.
„Albrechte,“ zašeptal jsem a zaklepal znovu, hlasitěji.
Bez reakce, rytmické údery dál tančily svůj vášnivý trylek. Byl příliš zabraný do práce na to, aby mě vůbec vnímal. Okamžitě jsem si uvědomil svou neomalenost a v uctivé tichosti a absolutní tmě setrval u dveří do doby, než mistr se svou prací spokojeně skončí…
Dnes ráno, když ti píšu tyto řádky, si už ani nejsem schopen vybavit, jak dlouho jsem tam takto mohl sedět, natož pak, kdy a jak jsem se vrátil do pokoje.
Po probdělé noci jsem se vzbudil opět vyčerpaný. A co hůře, uvědomil jsem si, že si nepamatuji číslo ani cestu k pokoji, jehož dveře jsem včera navštívil. V záři vycházejícího slunce jsem chodby hotelu vůbec nepoznával. Opravdu tma a tajemná noční hodina tolik pomátla mé smysly? Tam, kde jsem hledal schodiště, klenula se krátká, nijak nezajímavá chodba, na jejímž konci jsem objevil směšný kumbál na košťata.
U snídaně jsem Albrechta samozřejmě opět nezastihl.
„Mohla by jste mu prosím říct, že jsem tady, na hotelu?“ žádal jsem již otrávenou recepční.
„Ale jistě,“ odfrkla, „jen, co se tu s ním zase někdy potkám.“
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.