Ale byl to sen, nebo vzpomínka? Anebo předtucha?
Probudil jsem se s těžkou hlavou už o půl osmé. Teprve ráno jsem si uvědomil dusno a puch, ve kterém jsem strávil noc. Dřevěné zdi budou nejspíš zevnitř prorostlé plísní. Přinutil jsem se vstát a otevřel střešní okno. Na škvíru, více to nejde. I tak mě ale ranní horský vánek příjemně osvěžil a pomohl mi se zmátořit. Mám tu nádherný výhled na skalní hřbety, louku a les dole v údolí. Slunce mi ráno prosvěcuje pokoj a večer zapadá za skalní převis v zádech hotelu.
K snídani jsem dorazil sice předčasně, avšak Albrechta stejně nezastihl. Recepční mi oznámila, že přišel ještě před rozbřeskem, vzal si jídlo a uzamkl se na pokoji, jak má prý ve zvyku.
„Říkala jsem vám, že si nepřeje být rušen,“ pověděla mi stále zabraná do své knížky.
„A vyřídila jste mu laskavě můj vzkaz?“
„Ano, ale pochopte,“ zaklapla knihu a otráveně na mě pohlédla, „pracuje a vy nejste první fanoušek, co se sem za ním přišel podívat.“
„Jsem jeho starý přítel…“
„To tvrdí každý,“ odsekla a vrátila se ke knize. Teprve tehdy jsem si všiml, že čte také Dům na hraně pekla.
„To máte od Albrechta?“
Pohlédla na mě zpoza brýlí: „Jistě.“
„A jak se vám to líbí?“ zajímal jsem se.
Otráveně povzdychla: „Očividně… se inspiroval zdejší krajinou. Je to pěkné.“
Nezněla moc přesvědčivě. Myslím, že tomu vůbec nerozumí.
„A ten kult?“ zeptal jsem se opatrně.
„Jaký kult?“
„Ale… nechte se překvapit!“
Albrecht se neukázal ani u večere, a když jsem se vrátil z malé večerní procházky, bylo mi jasné, že pokoj hned jen tak neopustí. Avšak ve kterém pokoji je Albrecht ubytovaný, mi recepční samozřejmě prozradit nechtěla.
I včera večer jsem tedy ulehl s nepořízenou.
Pak mě to ale vzbudilo. Jako propad zpátky do snu, z něhož jsem sotva unikl.
Klap, klap, klap…
Tiché, nenápadné klapání, které se mi nějak muselo vplížit do snění. Jemné, jako vzdálené cvrlikání cvrčků, či jako můra narážející do okenní tabule. Pohotově jsem zbystřil, napřímil se na posteli a naslouchal. Šlo jakoby ze stěn, všude kolem mě. Kradmo, neslyšně.
Se zapáleným svícnem jsem vklouzl do chodby, abych se lépe zorientoval. Sám bych však nikdy neuvěřil, jak snadno v těch dokonale pravidelných koridorech člověk může zabloudit.
Muselo být už dlouho po půlnoci, ale ještě před úsvitem. Celý hotel dýchal chladným, anorganickým spánkem a světlo svíčky v jeho útrobách jakoby provokovalo posvátný klid, který té hodině vládne. Předměty v komíhajícím se světle vrhaly pokřivené tančící stíny a všechen nábytek, dveře i stěny, se jevil černě. Napříč spoře ozářenou chodbou vál lehký studený průvan, vyvěrající nejspíše z nějakého pootevřeného okna. Už ani nevím, kterým směrem jsem se v ten moment vydal, vždy ale, když jsem zatočil, tvář mi znovu ovál onen dotěrný, slizký poryv večerního chladu. Tápal jsem takto po stínech od dveří ke dveřím a pečlivě naslouchal. Naslouchal jsem, odkud jde to klapání. Ale spíš jsem bloudil, obklopen změtí zvuků a počitků, které se vymykaly mému pochopení. Brzy jsem ztratil směr. Tam, kde jsem tušil schodiště, objevovaly se protáhlé, nerovné koridory zatáčející v těžko vysvětlitelných úhlech. Vždy nepostřehnutelně klesající, nebo stoupající se opticky rozšiřovaly a zužovaly tak, že jsem se musel přidržovat stěn, snad ze strachu z uklouznutí. Za ohybem chodby mne naopak překvapilo strmé schodiště klikatící se dolů, do temného patra, kam se mi skomírajícím svícnem už nepodařilo dohlédnout. Pochopil jsem, že jsem ztracený. Nevěděl jsem, v které části hotelu se právě nacházím, natož, jak jsem se sem dostal. Jediným vodítkem mi byl ledový poryv na tváři a to neustávající ťukání. Ťukání, které narůstalo.
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.