Pokud tu vůbec ještě je.
Odpusť, mrzí mě, že jsem tě opustil, a že jsem tě do toho teď takhle zatáhl, ale nemám na výběr. Musíš mi věřit! Jsi jediný člověk, který mi může pomoci…
Líbám tě a modlím se za tvou podporu,
Tvůj… Ty víš.
***
Je to horší, než jsem si myslel, Sofie. Mnohem horší! Léky, kterými mě nadopovali, mi pomátly smysly. Blouzním. Vidím a cítím věci, o kterých vím, že nejsou. Nemohou být. Ne tady. Můj bože, jak dlouho mě těmi věcmi vykrmovali? Možná ještě dlouho před tím, než mi je kuchař tak drze naservíroval rovnou na talíři.
Všechno je to marné. Absurdní! I to, že ti teď a tady píšu. Vždyť vím, že tento dopis nikdy nespatříš, a jestli ano, tak já už se o tom nedozvím. Ještě včera večer jsem se kvůli tobě s jedním psaním vydal až dolů do města. Ale odeslat se mi jej nepodařilo. Pomátl jsem se a zbloudil hluboko v horských hvozdech. Jedině snad díky zvrácené ironii osudu mě cesta vyvedla ven z Pekla, zpátky do Propasti.
A přeci je to psaní tím jediným, co mi dává alespoň zdánlivý smysl. I když netuším jaký. Je to poslední věc, co mě tu udržuje příčetného. Moje poslední spojení s realitou.
Lásko, Ty jsi moje poslední spojení s realitou!
Vyrazil jsem hned, jak se slunko překotilo nízko za západní stěnu hotelu.
Když jsem se plížil halou, zpoza stolu na mě vybafla recepční: „Kam to jdete takhle pozdě?“
„Na čerství vzduch,“ povídám ji, „malá noční procházka před spaním.“
Přísně se na mě podívala a podezíravě zamžourala očima: „Nechoďte moc daleko. Hory jsou po setmění nebezpečné. Člověk se velice snadno ztratí.“
Poděkoval jsem za varování a jako by nic odešel.
Určitě už tuší, že jsem prohlédl jejich zradu. Hlídají si mě.
Venku jsem rychle přidal do kroku, abych se co nejdřív vypotácel zpod toho dlouhého stínu, kterým hotel při západu slunce opanuje okolní krajinu. Dlouho jsem se plahočil do kopce po široké horské pláni a každou chvíli se ohlížel, jestli mě náhodou nesledují. S večerem se zvedal těžký vítr a cuchal mi vlasy, stejně jako cuchal povadlá stébla okolních lučin. Na vzdáleném dně mi za zády čněla hranatá černá budova hotelu. Teprve teď jsem si uvědomil, jak mimozemsky zde tato stavba působí. Děsivá temná konstrukce vsazená doprostřed ničeho provokuje svou mohutností, strohostí a nepřirozeně přísnou geometrickou souměrností vklíněnou do hor, jako pečlivě opracovaný onyxový balvan svržený z širých nebes.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.