֍ 20. Barikáda ֍
Následující den se dostavím na svůj trénink a už od rána se těším. A ještě větší radost mi udělá řada lidí, kteří čekají přesně tam, kde mají. Snad poprvé neslyším hašteření se. Dokonce nikdo nechybí.
S úsměvem na tváři se rozcvičíme ve dvojicích, a poté přejdu k vysvětlování pokročilejších věcí, na které jsem si s nimi předtím netroufla.
„A přesně proto byste si měli všímat každé maličkosti.“ Kývnutím pochválím někoho za dobrý postřeh.
Rozhlédnu se po všech na pískovišti. Všichni dávají pozor. Skoro tomu nemůžu uvěřit. Potom je pošlu zase do dvojic, tentokrát jiných, ať si zkusí zakomponovat nové způsoby přemýšlení nad bojem. Ať se zamyslí nad novými kroky pro zneškodnění protivníka.
„Vám to dneska nějak jde.“ Dívám se na zapálení u jedinců, kteří si ještě včera dělali z čehokoli legraci. „Co vám dneska Seper provedl? Mohl by to provádět častěji, ale nemůžu si stěžovat. Jste potom úplně vyměnění!“
Vtom se pohledy všech obrátí nahoru a veškerý pískem posetý povrch cvičiště zakryje stín. Nebo spíš několik stínů, uvědomím si, když taky vzhlédnu. Nad námi prolétá zelený, žlutý, modrý a černý gryf. Kagr. Dojde mi, když spatřím rozevláté tmavé vlasy jeho jezdce. Za nimi je asi sedm pegasů.
Vtom se princův obličej podívá dolů. „Hlavně nezáviď, Nairi! S tebou se proletím odpoledne, neboj!“
Vzedme se ve mně vlna vzteku, ale než na něj něco srozumitelného křiknu zpět, jsou dávno pryč. Asi je to dobře, uvědomím si, že mám povinnosti a ne čas se hádat s Gunnarem.
Obrátím tedy svou pozornost k nadějným mladým bojovníkům a veškerá dobrá nálada, kterou jsem předtím z jejich výkonů měla se rázem vypaří. Ti holobrádci si totiž malé rozptýlení zjevně vyložili jako počátek volné zábavy. Nejen že se začali vzrušeně bavit a překřikovat mezi sebou. Někteří se pustili do bitky.
„Odtrhněte je. Hned!“ Zavelím překřikujícím se nekňubům a sama se jdu zapojit, abychom měli vůbec nějakou šanci ještě něco natrénovat.
Zbytek hodiny je jakákoli soustředěnost pryč a na všech je poznat, že chtějí být co nejdřív pryč. Mám silné nutkání skončit dřív, ale nakonec odolám a pokusím se do budoucích vojáků ještě něco vštípit.
Po fiasku shodím brnění, půjčím si cvičný meč, Enifa a vypravím se někam do lesa, kde to vůbec neznám. A kde mě nikdo nenajde. A vybiju svou frustraci na ztrouchnivělém stromě, u čehož vymýšlím, co s tím vším budu dělat.
Co se tu princ objevil, všechno je vzhůru nohama! Seknu naštvaně do dřeva.
Všechno zkazil! Přidám kopnutí.
Nakonec meč odhodím a omotám si ruce látkou. Pustím se do kmene vším, co ve mě ještě zbylo, až nakonec sedím na zemi s vlasy všude a potem ve tváři. Pořádně se napřáhnu na poslední ránu, ale nakonec ruku spustím zase k tělu. Nasednu na Enifa a vrátím se do paláce. Vím přesně, co udělám.
Hlasité předčítání