„Chtěl jsi jeden tanec!“ ohradím se proti takovému zacházení. Jsem snad svobodná bytost!
„Zatanči si se mnou ještě Galliard,“ řekne naprosto vážně. „Prosím tě, Nairi.“
Nakonec se kývnu. Tohle bude poslední tanec. „Ale potom se odtud vypařím!“ Nezapomenu ho upozornit.
Houslisté opět rozezní struny smyčcem a sálem se rozlehne o něco rychlejší melodie. Opisování od ostatních se stává a možná proto mě to baví méně. Navíc mě překvapí část, kde se tančí odděleně.
Gunnar mlčí. Buď mi dává prostor na soustředění se, anebo neví, co říct. Neví, jak moc jsem naštvaná, a tak je to nejspíš i dobře. Zná mě tak krátce, ale i přesto si dovoluje vynášet soudy nad mým životem!
Po chvíli se ukáže, že kroky jsou sice rychlejší, ale zato mnohem jednodušší než u Pavany a i opakování je víc. Tento tanec mě tedy díky živému tempu baví víc než ten předchozí. Je v něm hodně poskakování, což mi na jednu stranu přijde legrační, ale má to svůj půvab. Stejně jako otočky, které jsou tu časté. A tančí se víc samostatně, což mi vyhovuje. Každopádně celkově je boj mnohem lepší a pestřejší než tanec! Takže tohle můj nový koníček asi úplně nebude a zůstanu u starého dobrého šermu.
„Děkuji, že jsi dnes vůbec přišla.“ Prohlásí Gunnar při závěrečné úkloně. „Mohl bych tě teď tedy vyprovodit?“
Odevzdaně odpovím, že by mohl a přijmu nabízené rámě. Nejsem si jistá, jestli se ještě vůbec zlobím.
Tmavovlasý muž mi otevře dveře a pustí mě, což se mi dlouho nestalo. Nevím, jestli se mi to líbí nebo ne. Jsem z něj zmatená. Ale asi mi víc vyhovuje, když se po vojensku nedělají rozdíly, rozmyslím se nakonec.
„Ty, Gunnare, mohli bychom zajít ještě do kuchyně? Mám celkem hlad,“ zeptám se, protože jak jsem byla dneska nervózní, tak jsem toho do sebe moc nedostala. Netvrdím, že nervozita ze mě spadla, to vůbec. Vždyť on stojí stále ještě vedle mě. Hlad ale zvítězí.
„Proč ne, jen mě budeš muset vést,“ zmizí ten trochu škrobený tón, který měl valnou část večera a nahradí ho ten, na který jsem zvyklá. „Takhle se mi líbíš víc.“
„Takže se ti líbím?“ zvedne obočí.
Uvědomím si, že jsem to řekla nahlas a v duchu se ihned chytím za hlavu.
„Ne, jen jsi zněl předtím hrozně škrobeně a…“ snažím se nedat na sobě znát rozpaky, ale nevím, jestli se mi to úplně daří. Jeho pobavený úsměv mi prozradí, že moc ne.
„A?“ pobídne mě.
„Jinak,“ pokrčím rameny, protože netuším jak jinak se vyjádřit. Nebo ho nechci úplně urazit…
Obočí mu vylétne výš. „Jinak?“
„Ale no tak. Nedělej nahluchlého!“ probodnu ho pohledem.
„Nedělám nic. Jen bys to mohla vysvětlit.“ Pokrčí nevinně rameny, ale v očích mu plápolají šibalské plamínky, které jsou mi známě.
„Prostě jako jeden z nich.“ Pokrčím rameny ve stejném stylu předstírající naprostou nevědomost.
„Jeden z nich?“ zatváří se přehnaně nechápavě, což mě málem rozesměje. Ale jenom málem!
„Přesněji jako nabubřelý škrobený nadutý šlechtic!“ neodpustím si popíchnutí.
„Já a nabubřelý!“ uchechtne se.
„Jsem možná šlechtic, ale nabubřelý jsem nikdy nebyl!“
„Takže jsi šlechtic,“ přeměřím si ho pohledem. No, podle jeho držení těla jsem si toho mohla sama všimnout už předtím, uvažuji. Ale asi jsem měla víc práce se vypořádat s ním než si ho pořád prohlížet. Dospěju nakonec k závěru, že za mou nevšímavost může jedině Gunnar.
Hlasité předčítání