Usměje se: „Tak tě to naučím!“ překvapí mě svou odpovědí. „A určitě budu trpělivější než Forail.“
„Není žádná možnost, že bych kdy šla a tančila s těmi snoby,“ zavrtím hlavou.
„Ale no tak. Povedu tě!“ nakloní se ke mně Gunnar. „Navíc budeš tančit se mnou a já žádný snob nejsem.“ Laškovně zvedne obočí. Nebo si to jen představuji?
Když jsem stále proti, na tváři mu vyroste šibalský úsměv. „Taky bych ti za tanec mohl nabídnout další informace. Nebo je rovnou říct králi. Co na to říkáš?“
„Tak dobře,“ povzdychnu si po dalších úvahách. Co já všechno pro svého vladaře neudělám!
Začne mi bez váhání vysvětlovat nějaké kroky, dokonce mi je názorně předvede, ale záhy zjistí, že vůbec nerozumím, o čem mluví. Chvíli si lámeme hlavu nad tím, jak to teda udělat. Já teda spíš bezradně stojím a nevím kam s rukama, protože tyhle hloupé šaty nemají žádné kapsy! A Gunnar přechází po balkónu sem a tam.
„Už to mám!“ zastaví se najednou. „Pojďme dovnitř.“
„Ale vždyť stále nic neumím.“ Namítnu, ale nakonec se nechám přesvědčit.
„Teď bude ta Pavana. Je docela jednoduchá, neboj.“ Prohlásí sebevědomě a už se mnou i přes mé protesty kráčí k okraji parketu. Všimnu si závistivých pohledů některých dam a teprve teď i toho, že mé tmavě modré šaty s těmi jeho ladí. Takže bratříček s tímto důstojníkem přece jen mluvil! Ten mizera! Až ho najdu, tak mu to pěkně spočítám!
Jsem nervózní a třesou se mi ruce, ale Gunnarův pevný stisk můj třas trochu zmírní. Pomalá melodie houslí začne a já mám pocit, že snad nedokážu udělat ani jeden krok vpřed. Nakonec se ale rozejdu. A k mému údivu v téměř stejném rytmu, jako ostatní!
Nenápadně sleduju tančící páry kolem nás, což mi celkem pomáhá. Podívám se na svého tanečního partnera, který na mě povzbudivě kývne hlavou. Tak to asi není příliš zlé.
Kupodivu mi to po chvíli začne připadat snazší, jelikož se kroky opakují. Ještě se dnes naučím tančit! Začíná se mi docela líbit, jak se kolem mě sukně různě vlní a točí. V boji by ale byla v každém případě nepraktická.
„Jde ti to,“ oznámí mi při jedné otočce důstojník. „Kdybych nevěděl, že jsi nikdy netančila, tak bych to nepoznal!“
„Já jsem ale neřekla, že jsem nikdy netančila,“ opravím ho.
Svraští obočí. „Ale říkala jsi, že neumíš tančit.“
„A to je pravda. Ale každá malá holka přece tancuje. Ať už v lese nebo večer, když už má dávno spát.“ Pousměju se na okamžik nad jednou z veselých vzpomínek z dětství.
„Nepřestávej se usmívat,“ požádá mě najednou Gunnar, přestože neviděl doopravdy radostný úsměv.
„Ale ono není nad čím. To jsem byla dost malá a potom máma onemocněla,“ selže mi hlas.
„Jenže úsměv ti sluší, Nairi. Nemusíš o ničem mluvit, jestli nechceš, ale tvá minulost by tě neměla činit nešťastnou!“ zavrtí hlavou. „Je mi líto, že ti toho osud tolik připravil, ale měla by ses přes to přenést!“
„Nestojím o lítost!“ zašeptám. „Nic nevíš!“
„Promiň, nechtěl jsem…“ podívá se na mě Gunnar, ale zarazím ho pohledem, takže nepokračuje. „Zašel jsem moc daleko, že?“ špitne provinile.
Neodpovím. Pavana končí a já chci odejít, ale on mě nepouští, takže nemůžu. Drží mě příliš pevně a příliš blízko na to, abych se mu nenápadně vykroutila. A nechci k sobě nějakou scénou připoutat ještě více pozornosti než je nezbytně nutné.
Hlasité předčítání