„Dobře. Jestli se mám ptát konkrétněji, tak asi budu muset začít. Pochop, že jsem ti chtěl dát prostor pro to se otevřít. Teď ale máme plno času, takže se můžeme kochat přírodou a zároveň vymyslet jak to uděláme, aby neskončil jeden z nás ve vězení.“ Ukáže na zeleň ke které jsme došli.
„Dobře. Pamatuj si ale, že za každou zodpovězenou otázku musíš mluvit s králem. Doteď jsem to moc nekontrolovala, ale jestli to má opravdu fungovat, potřebuju si ověřit, že plníš svou část.“
Gunnar se zadívá na bujně rostoucí keř krvavě rudých růží. „Žádný problém. Ještě mám pár věcí, které mu můžu sdělit. Má první otázka – jak jsi přišla ke svým jizvám?“
Přímo k věci. Jen tak. Zaskočí mě. Ale i kdyby se neptal tak náhle, tak bych mu odpověděla stejně. „Tak zrovna na tohle rovnou zapomeň. Víš, že to souvisí s gryfy, tak zapoj představivost. O tomhle opravdu mluvit nebudu.“
„Jen se hned nečerti.“ Pousměje se.
„Jen jsem to zkoušel.“
„Tak zkus něco jiného, protože tohle opravdu…“ nemůžu ani najít slova.
„Ne, chápu.“ Na moment se zamyslí. Stihneme mezitím přejít k jezírku s lekníny, které sem přibylo loni. Lekníny sice ještě nevykvetly, ale i tak je pohled na čistou vodní hladinu vlnící se ve větru krásný.
„Jak ses spřátelila s Enifem?“ obrátí se na mě Gunnar, když už od jezera téměř odcházíme.
„Já a Enif nejsme ani omylem přátelé. Pouze dvě osamělé duše, které se spolu po dlouhé době naučily vycházet.“ Pokrčím rameny. „A co se týče toho, jak k tomu došlo, tak vcelku jednoduše. Než jsem začala trénovat, pomáhala jsem ve stájích. Hodně.“
Velitel se najednou začne smát.
„Co?“ nechápu jestli se směje mě nebo něčemu jinému. Chlapi jsou prostě divní, což je evidentně jediné smysluplné řešení.
„Prostě si tě nedovedu představit ve stájích, i když jsi i u nás pracovala právě v nich. Nějak mi k tobě křičení na vojáky, když udělají nějakou chybu, sedí víc.“ Pokrčí rameny.
Jsou divní. Je to oficiální. Protočím nad ním oči. Jak by si princ jen mohl představit někoho pracovat ve stájích? To by teprve bylo podezřelé! Odfrknu si v duchu.
„Máš nějakou další otázku?“ zeptám se ho místo toho, abych přemýšlela nad jeho duševním zdravím a představivostí. Tohle odpoledne se ještě může pořádně protáhnout, napadne mě najednou.
Hlasité předčítání