֍ 17. Vesnice ֍
„Takže to celé byl jen žvást?! Chtěli jste se dostat k důležitým strategickým bodům, a potom na nás zaútočit.“ Odfrknu si. „Nikdo nenesl bílý prapor a my jsme vás měli nechat ve vězení. Svitek byl podvod, i všechno ostatní!“
„Ne, všechno ostatní ne.“ Dá ruce před sebe. „Jakmile jsme se dostali z vězení, tak jsem mu dal vědět, že původní plán nejde provést.“
Zamračím se na něj a popojdu k němu, připravená sáhnout po noži, kdyby se o něco pokoušel. „A on ti takový nápad odsouhlasil, a proto se tě ptá, jestli už jsi našel způsob, jak nás zničit, že?“
„Ne, máš pravdu. Byl proti.“ Odkašle si. „A stále je.“
Mám chuť ten nůž opravdu vytáhnout a pozdravit ho s ním. Udělám další krok vpřed a zvažuju, jestli by nebylo moudřejší ho jen dovléct před krále a donutit k přiznání.
„Ne, já jsem se rozhodl, že nebude po jeho.“ Překvapí mě, když neukročí zpět, tak jako předtím. Místo toho se pomalu přiblíží tak, že se naše nosy téměř dotkají. „Přišel čas na to, abych přestal dělat do písmene to, co mi řekne a jednal sám za sebe. A já tohle nechci, Nairi. A jestli to znamená, že se budu muset později vypořádat s jeho vztekem, tak ať. Mám právo se nepodílet na něčem, co by zapříčinilo smrt tisíců.“
„Takže tvrdíš, že jsi proti, a že mu žádné citlivé informace nepředáš.“ Zúžím na něj oči v dalším pokusu ho zastrašit.
„Ano, jsem pro malou odchylku od původního plánu, který by znamenal, že se vrátím bez oněch informací.“ Pokrčí rameny.
„Jsi mnohem šílenější, než jsem si myslela.“ Zavrtím nad ním hlavou, protože tomu stále ještě nedokážu uvěřit. Jeho reakcí je úšklebek.
„Asi ještě nevíš, jak moc šílený jsem doopravdy.“ Potom se slabě se usměje. „Myslíš, že kdybych plánoval někoho z mirielů využít, tak bych ti dával rozluštit ten dopis? I když jsem tušil, co v něm může být?“ Dodá, a tímto posledním komentářem mě dorazí.
„To asi ne,“ musím uznat.
„Tak pojď,“ ukáže na vesnici, která se vynoří zpoza stromů.
„Dobře,“ následuji ho. I když s váháním. Je pravda, že kdyby plánoval nějakou nekalost, tak by asi s dopisem obešel nejdřív všechny ostatní, a teprve potom šel za mnou.
Procházíme tedy mezi domy tak dlouho, dokud se Gunnar nezastaví na kraji jedné ulice, a poté prudce nezabočí. Stojíme přímo před malinkým náměstíčkem, na kterém jsou rozložené stánky jeden vedle druhého. A mezi kterými se proplétá hromada lidí.
„Tohle byl tvůj plán?“ zvednu obočí, čímž se pokouším skrýt obavy z toho, jak na mě bude zdejší chasa koukat. Princi je to ale naprosto ukradené, protože to už mě táhne do samotného středu všeho shonu. Prostě se mnou obchází postupně jednotlivé stánky. U prvního se prodává ovoce se zeleninou. Další, co mineme jsou drahé látky, keramické nádoby a mísy, sklenice medu. Následující stánek je plný kožených pásků, brašen a bot. Na malou chvíli se přistihnu uvažovat nad tím, že bych si nějaký pořídila.
Hlasité předčítání