„V ničem jsem ti nelhal,“ cítím jeho horký dech na své tváři.
„Takže jdi tento malý detail čirou náhodou zapomněl zmínit?“ trpce se ušklíbnu. Zkusím se mu vyškubnout, ale drží mě pevně. „Pusť.“
„Tak poslouchej.“ Naléhá. Vzhledem k tomu, že s ním nechci bojovat, tak mi ani nezbývá jiná možnost. S povzdechem přikývnu. Nebudu.
„Chtěl jsem ti to říct, ale tvé poznámky ohledně šlechty mě docela odradily.“ Přizná po chvíli. „Tvoje reakce byla něco, čemu jsem se chtěl vyhnout. Teď nevím, co mám udělat, abychom byli jako dřív.“
„Žádné my není, Gunnare,“ zamračím se. „Nebylo ani předtím, ale teď už rozhodně nebude, tím si buď jistý. V žádném případě ne potom, co po mně žádáš, ať se ti svěřím s mými nejniternějšími tajemstvími a strachy a sám přede mnou tajíš důležité skutečnosti! Uvědomuješ si vůbec jak moc pokrytecké to je?“
„Omlouvám se,“ zopakuje a jeho oči vyzařují, jak moc je mu to líto. Smůla, že mě už jeho smutek nezajímá. On mě nezajímá.
„Pusť mě,“ pokusím se opět odtáhnout a tentokrát mě nechá. Najednou už není ten narovnaný hrdý muž, kterého znám. Jeho ramena jsou shrbená, jako by nemohla unést tíhu toho, co způsobil. Zjevně čekal, že mu odpustím.
„Možná se mi nikdy nepovedou napravit chyby, které jsem udělal.“ V očích se mu mihne jiskra, která mě donutí strnout v překvapení. „V rámci nastolení míru mě nech ti předat jídlo, které jsem dovezl a zazpívat ti něco.“
Potom přijde další překvapení, tentokrát z mé strany. Přikývnu totiž, což nás oba zastihne v nestřežený okamžik. Nepřipravené na existenci takové možnosti.
„Tak pojďme,“ nejistě mi pokyne, ať ho následuji blíž k jezeru, kde se válí jeho brašna. A ještě něco, na co pořádně nevidím, jelikož je to zabalené do plátna. Tentokrát ho ale nenechám nic připravovat a ihned se ujmu deky i jídla.
„Enmerovi a Merlii se prohlídka moc líbila.“ Snaží se Gunnar o chvíli později navázat konverzaci. Upřu na něj nepobavený pohled, kterým se ho ptám, jestli to myslí vážně. Když pochopí, že mu neodpovím, povzdechne si a dá se zase do jídla.
„I ostatním,“ asi to nevydrží.
Zvednu obočí, protože o čem to sakra mluví?
„I Henlanovi s Lerenem se líbila prohlídka ve tvé režii.“ Natáhne se přes celou deku a dívá se vzhůru na nebe, ale všimnu si, že koutkem oka sleduje i mě. Nebo přesněji mou reakci. Co vlastně čeká? Zamračím se. Že se zeptám, jestli se jemu líbila taky, nebo se mu vysměju? Protože právě teď mám chuť ne něco mezi tím. A tak nakonec neudělám nic.
„Jak jsi se sem vůbec dostal?“ všimnu si po dlouhé, ale překvapivě klidné chvíli, tmavých kruhů pod jeho očima.
„Pěšky?“ zívne tmavovlasý velitel a otočí se tak, že je bokem ke mně. Asi aby na mě lépe viděl. „Snad sis nemyslela, že jsem se sem dostal na Kagrovi?“
Pokrčím rameny, protože by mě v nejmenším nepřekvapilo, kdyby se ta bestie najednou vynořila z hlubin lesa. „Nemyslela jsem si nic.“
Spočítám si, jak daleko od hradu zhruba jsme a na tvář se mi vkrade letmý úsměv. „A to jsi šel celou noc?“
Když přikývne, tak se můj úsměv o něco zvětší. Koho by napadlo, že princ kvůli mně obětuje svůj spánek jen proto, aby se mi omluvil? Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mě toto zjištění potěší.
Hlasité předčítání