֍ 13. Kamínky ֍
A tak se jim snažím vyhýbat. Ukradnu si jídlo z kuchyně, aby mě tam náhodou nezastihli v nestřeženém okamžiku. Dokonce se uchýlím ke spaní ve stáji s Enifem, jelikož procházet kolem Gunnara slídícího na chodbě před mým pokojem je naprosto nepřijatelné. Doufám, že tam čekal celou noc neřád jeden!
Dětinské, já vím, ale nemůžu si pomoct… nebo nechci. Možná si odbojné chování zasloužím vzhledem k tomu, že se proti mně ty dvě kvítka spikly.
Když odcházím ze stájí vonící stejně jako hřívatá okřídlená potvora, která má být můj parťák, tak na sobě ucítím něčí pohled. Mé oči se poté střetnou s tmavě šedými duhovkami gryfa. Jak jinak než toho Gunnarova.
Ta potvora mi snad chce vypálit do hlavy díru. Všimnu si, jak neklidně mrská ocasem. Vtom se prudce vymrští na všechny čtyři, což mi zcela jistě způsobí zástavu srdce.
Celá zkoprnělá sleduju, jak tvor cvakne mocným zobanem pár centimetrů od hlavy štolby, který se k němu bláhově přiblížil. Mé tělo ani v nejmenším nezajímá, že jsem dost daleko a v bezpečí. Jediné, co mi v ten moment prolétlo hlavou je, že to je můj konec.
Zhluboka se nadechnu, a poté udělám rozklepaný krok pryč. Další už jdou snáz. Spíš se musím hlídat, abych se zbaběle nerozběhla. Ta příšera by si to mohla pamatovat!
Ve své snaze nejednat zbrkle náhle do něčeho vrazím a ztratím rovnováhu. Vedle mě se ozve tupé žuchnutí, a po zorientování se v situaci zjistím, že vedle mě leží právě ten, kterému jsem se tak urputně snažila vyhnout.
„My o vlku, a vlk…“ obrátí se Gunnar na mého bratra, který se šklebí opodál. Musel jít až za ním, a tak se střetu se mnou vyhnul.
Tmavovlasý se ve vteřině zvedne, jako by snad ani neležel na zemi, opráší se a nabídne mi ruku, kterou ale okatě přehlédnu. Začnu se zvedat sama. Ještě abych se neuměla postavit na vlastní nohy! Odfrknu si v duchu.
„Ta podestýlka,“ zarazím se najednou uprostřed pohybu.
Gunnar stáhne ruku k tělu a nechápavě se pousměje: „Čekal bych omluvu, ale tohl-“
„Je to tou podestýlkou“ přeruším ho. „Přesné vysvětlení, proč je ten tvůj gryf tak nehorázně protivný!“
„Vážně? Mně se jen zdál trochu nesvůj v novém prostředí,“ zarazí se velitel. „To bych mohl prodiskutovat se stájníkem, ale teď zpět k mé omluvě…“
„Jaké?“ založím ruce v bok poté, co se konečně postavím. Mám sto chutí odkráčet kamkoli pryč. Klidně tam, odkud jsem právě přišla. Ihned po takové myšlence se pousměju. Když jsem ochotná zapáchat jako kobyla o něco dýl, tak to o něčem musí vypovídat…
„Přece té, která má patřit mě. Kterou mě máš právě teď obdařit, Nairi, a samozřejmě že ti odpouštím.“ Samolibě se usměje.
Podívám se na něj se zcela neohromeným výrazem a přesunu váhu z jedné nohy na druhou. „Poraď váženému stájníkovi, ať pod něj dá hobliny, písek, papír prostě cokoli jiného. Samozřejmě nemáš zač.“
Stejně samolibě se otočím na patě a odejdu. Tohle byl velmi nepříjemný moment.
Vtom vyjeknu, jelikož se mě něco chopí. Využiju svých ostrých loktů, ale jediné čeho tím docílím, je bolestivé heknutí z Gunnarovy strany.
„Co to ksakru děláš?“ pokusím se vytrhnout z jeho sevření, zatímco mě vleče pryč.
„Co myslíš?“ věnuje mi zubatý úsměv. „Kagr ti bude chtít osobně poděkovat, za to že jsi ho zbavila nepohodlí. To si přece nemůžeš nechat ujít!“
„Tak já vás dva asi nechám svému osudu,“ směje se Forail a obrátí se.
„Jen se tak nechechtej, ty zbabělče S tebou si to vyřídím, jen co se odsud dostanu!“ Křiknu za ním zatímco se pokusím praštit Gunnara do obličeje. K mé smůle stihne mou ruku chytit dřív než ho zasáhnu.
Hlasité předčítání