„Absolutně ti nevycházela vzdálenost, vzhledem k tomu, že ti meč při útocích párkrát proletěl úplně vedle. Takže víš, na čem máš makat.“ Obrátím se k druhému dobrovolníkovi.
Usměju se na ně, a doufám, že u toho zním alespoň trochu povzbudivě: „To bylo docela slušné. Další. A tentokrát bych ocenila, kdyby vás víc dávalo pozor.“ Ještě nezapomenu zmínit, než dám pokyn další dvojici.
Potom už si vedou o něco líp. Dokonce se jich zapojí víc, až se nakonec hádají mezi sebou, co ještě jsou chyby a co už ne.
„Začíná jim to docela jít, ne?“ potkám na kraji placu Gunnara, tam kde končí písek.
„Ještě s nimi ani zdaleka nejsem spokojená, ale už to začíná nějak vypadat. Sice nic moc, ale udělali pokrok,“ pokrčím rameny.
„Půjdeme?“ naznačí mi akobarec, a tak ho následuji. Kam jinam než ke stájím.
„Neseděli jsme náhodou minule jinde?“ podívám se na pařez, u kterého Gunnar rozkládá deku. U kterého jsme předtím rozhodně nebyli.
„To se ti jen zdá. Jsme jen trochu bokem.“ Nevšímá si mě a pokračuje tím, že vytáhne z koše jídlo. Překvapí mě hrozny, jablka, hrušky, třešně a další ovoce. K němu je pečivo a nějaká pomazánky.
„Co jsi dneska dělal zajímavého?“ začnu a pokusím se vyhnout konverzaci o mě.
„Účastnil se nějakého jednání, ale to nebylo zajímavé, takže na to se neptáš,“ poškrábe se na bradě. Po chvíli se ušklíbne: „Povídal jsem si s tvým bratrem.“
„Co vlastně jako diplomat děláš?“ přejdu zmínku o Forailovi, jelikož je mi jasné, že mě chce naštvat.
„Velmi nudné věci.“ Pokrčí rameny a podívá se na mě. „Účastním se jednání, všímám si věcí okolo. Dělám si spojence a nepřátele. A občas mluvím s králem Heldinem, což by se ale dalo také zahrnout do těch jednání.“
„Když jsi tak zvědavá, tak bys mi mohla s něčím pomoct,“ natáhne se ke mně a já instinktivně ucouvnu. Potom si uvědomím, že mi chce jen dát stočený papír, a mám sto chutí se propadnout do samotných pekel. Jestli si mého odtáhnutí Gunnar všiml, což stoprocentně ano, tak se k němu asi radši nevyjádří, za což jsem ráda.
„Co to je?“ Dívám se na složený list s akobarskou pečetí na vnější straně. Už se ho chystám otevřít, ale i přes už rozlomenou pečeť se zarazím. „Není to náhodou tajné?“
„Čti a uvidíš,“ pobídne mě nezvykle potichu a dá se do jídla. Přičemž mě nepřestává sledovat. Možná aby mu náhodou neutekla moje reakce, ušklíbnu se v duchu. V tomhle jsme jako jeden.
Drahá Glorie,
S velkým smutkem ti chci oznámit, že náš drahocenný Deran. Pes, kterého jsi zprvu nesnášela a věnovala nám pro něj proto arsenik. Zajdi za námi, jakmile budeš mít volnou chvíli a posilni se s námi čajem a sušenkami. Jedno odpoledne by sis snad měla zvládnout udělat čas. Ten totiž letí kvapem, a brzy bude řada i na nás, tak bych o ten strávený s tebou nerada přišla.
Inu, dále bych ti chtěla připomenout trik naší staré služebné Heldy. Leduj si tu bolavou nohu každý den vždy hodinu přesně před tím, než půjdeš spát, a poté bude každý tvůj krok mnohem lepší, než když jsme byly mladé.
Hlasité předčítání