„Gunnare, nech toho!“ zavrčím, když se sehnu před jeho dalším útokem. Ihned poté uskočím z jeho dosahu. „Právě tady vedu výcvik! Myslíš, že mám čas na tyhle tvoje blbosti?“
„A čemu se právě teď věnuješ víc?“ ušklíbne se.
Obloukem se k němu dostanu a pokusím se mu podrazit nohy. Tím bych to celé ukončila, kdyby se mu v posledním okamžiku nepodařilo uhnout! Opět se stáhnu.
„Běž pryč! Já tu mám povinnosti!“ pokouším se vyhnout střetu.
„Jen jsem tě chtěl vidět!“ protestuje s naprosto nečitelným výrazem a opět po mě sekne. To vážně neví, kdy má přestat?
Vyhnu se, ale jen tak tak.
„Tak a už jsi mě viděl, tak laskavě odejdi!“
„No, ale ještě jsem tě nepozval na odpolední vyjížďku!“ odpovídá během dalšího útoku.
Mírně se nakloním a čepel prosviští neškodně kolem. „Už ses zeptal a já říkám, že nikam nejdu! Už můžeš zmizet!“ řeknu a poté se vyhnu jeho dalšímu seknutí.
Nevinně nakloní hlavu: „A co budeš teda celé odpoledne dělat, když jsem přemluvil jednoho hodného bratra, aby za tebe vzal hlídku? Nebudeš se sama nudit?“
Zarazím se v pohybu: „Co že jsi udělal?“ nedokážu skrýt v hlase zlost.
Na srdce mi míří špička jeho meče, ale mě teď v nejmenším nezajímá, že dostal, co chtěl. Že mě porazil. Meč je to poslední, čeho si všímám. Jdu dopředu a dopředu, čímž ho donutím couvnout. Zjevně se mu nechce mě zapíchnout. Jedině dobře. Pokračuji vpřed a řeknu mu pár slov hezky od plic.
Pohledem zkontroluju svěřence a zjistím, že už žádný z nich netrénuje, protože se všichni dívají na mou a Gunnarovu výměnu názorů. To mě dorazí, a tak jeho meč prostě odkloním kovovým štítem předloktí. „Zmiz.“
„Přijdu si pro tebe, neboj!“ řekne potom ten tvrdohlavý sebestředný otravný akobarec. Příšerný, otravný, nemožný! A řekla jsem už sebestředný?
„Ty jo! To bylo něco!“ ozve se jeden z budoucích vojáků.
„Ten vám to pořádně nandal!“ přidá se druhý a někdo další dodá: „Nemůže nás trénovat on?“
„Ne nemůže.“ Zavrčím a oni okamžitě zmlknou. „Kromě toho, že vy jste měli celou dobu trénovat, všiml si alespoň někdo z vás, co jsem udělala za chybu?“ pokusím se je alespoň něco naučit, když už nezvládám obhájit ani vlastní důstojnost.
Odpovědí mi je výmluvné mlčení.
„Nechala jsem se rozhodit a překvapit! Proto jsem nebyla schopná zareagovat! Snažte se nedělat tu stejnou chybu!“ poučím je.
„A teď zpátky do dvojic!“ křiknu vzápětí. „Vy jste zkoušeli něco dost podobného, akorát jste byli všichni ozbrojení, takže to máte o něco snazší!“
Chci ještě něco zase od plic říct tomu důstojnickému paku, ale když se ke Gunnarovi obrátím zpět, už tu nestojí. Po důkladném rozhlédnutí zjistím, že není ani nikde poblíž. Jedině dobře.
To si myslí, že mi může jen tak oznámit, že mi přehodil hlídku a očekávat, že s tím budu souhlasit? Já ho doopravdy zabiju! Přísahám, že jednou to vážně udělám!
Po setkání s nováčky, které se jen stěží dá nazvat opravdovým výcvikem, jdu pomáhat do stájí. Ne že bych si to nějak zvlášť užívala, ale ráda vidím Enifa a mám za to, že on mě taky. Čas od času za tímhle pegasem zajdu, protože kdo by si chtěl znepřátelit zvíře, které vám bylo přiděleno? Zvlášť když víte, jak úžasně pomstychtivé je. Ale i přes jeho nedostatky ho mám ráda. A navíc s Gunnarem opravdu nikam nejdu. Radši budu zalezlá tady.
Hlasité předčítání