֍ 11. Mír nebo počátek nové války? ֍
Vidím Enifa, jak plave směrem ke mně. Rukou pošlu jeho směrem vlnu vody. Proletí jí jako nic a otřepe se. Všude stříká voda. I na mě. Veselé ržání se změní na bolestné. Má rovnováha je ta tam. Někdo do mě žduchne. A znovu…
„Hej!“ rozespale odstrčím Enifa, který do mě dloube.
„Musím s tebou mluvit,“ uslyším hlas, který mě dokonale probere. Který ani náhodou nepatří koni.
Ihned rozlepím oči a odkulím se stranou. Co nejdál od něj „Obávám se, že tebou se nemám o čem bavit, Gunnare.“ Zasyčím na něj.
„Ale no tak, chci se ti omluvit.“ Udělá krok směrem ke mně.
„Tak to udělej a odejdi,“ couvnu přesně tak daleko, aby se vzdálenost mezi námi nezmenšila. „Na co čekáš?“ Pobídnu ho, když se k ničemu nemá.
„Na to až se trochu uklidníš,“ povzdechne si.
„Tak to se ještě nějakou dobu nedočkáš,“ vrhnu po něm zlostný pohled. Potom se podívám, kde je můj kůň. S úlevou zaznamenám, že se spokojeně pase opodál. Rty naznačím slovo zrádce, i když vím, že mě ta potvora nevidí.
„Omlouvám se,“ s hrůzou zaznamenám, že velitel stojí přímo přede mnou.
Až bolestně pomalu se k němu otočím čelem. A vůbec se mi nelíbí to, že musím mírně vzhlédnout, abych mu viděla do očí. „Nestojím o tvou omluvu.“
„A o co teda stojíš?“ I ve chvíli jako je tato má drzost zvednout pobaveně obočí.
„Tvá přítomnost ani lži to rozhodně nejsou!“ vykročím k odchodu, ale jeho ruka mě zastaví. Uběhne sotva setina a jsem otočená zase k němu. Tentokrát ale stojím mnohem blíž něž předtím.
Hlasité předčítání