Zavrtím hlavou. „Všemi třemi?“
„Je to dohromady asi šest jednotlivých hodin rozdělených po dvou. Pro každý den jsou dvě hodiny na jednu lekci. První je vyloženě pro vojáky, druhá pro letce a tu třetí jsem nikdy úplně nepochopil. No a podle nich si vybíráš, kam bys chtěla dál,“ vysvětlí mi ochotně Gunnar. „Teď mi ale řekni, jak to, že víš o rohu, ale ne o druzích výcviku?“ uhodí na mě.
„Já jsem absolvovala jen jeden výcvik, ale nic takového před ním nebylo,“ pokrčím rameny. „Chtěla jsem být voják, ale v náboru se mi vysmáli. Jediná možnost byla nalákat k sobě nějakého gryfa, což se mi nakonec povedlo.“ Neskrývám bolest v hlase. Vždy, když se k této části mého života vracím, vzpomenu si na to, co se stalo potom. Nemysli na takové věci, Nairi! Napomenu se.
„Tak to hodně vysvětluje,“ řekne nakonec opatrně Gunnar. „A můžu se zeptat, jak jsi mohla být letec, když se gryfů tolik bojíš?“ podívá se na mě po chvíli ticha.
Zavrtím hlavou. Opět nás zahalí ticho.
„Já od letců odešla. Ale nebylo to jen tak. Měli jsme… velitele. Jmenoval se Mikael. Možná ho znáš. A ehm no… zkrátka jednoho dne za mnou přišel a… a řekl, že určitě vím, z jakého důvodu mě nechal se dostat na výcvik. A já nevěděla,“ zavrtím hlavou a nevšímám si slaných potůčků stékajících po mých tvářích.
„Ani ve snu by mě nenapadlo, jaký bastard se z něj vyklube! Řekla jsem mu ne, což ho dost naštvalo. V dalších dnech byla Einar, moje gryfí kráska, dost nesvá. Nepřikládal jsem tomu význam. Jenže o pár dnů později mě Mikael překvapil ve stájích. Zůstala jsem tam ten den totiž o něco déle. A nevím, jak to udělal, ale,“ škytnu. „Přesvědčil ji, aby se proti mně vrhla.“
„Prostě ji proti mně poštval! Mého milovaného gryfa!“ zavrtím hlavou, abych zahnala slzy a pohlédnu na Gunnara. Doteď to nedokážu pochopit.
„Vyrušil ho náhlý příchod někoho. Vypadnul odtamtud a ona chvíli poté odletěla. Sama od sebe. Našel mě tam Forail. Tak, jak jsem tam byla. Měl o mě strach, protože jsem dlouho nešla, a tak mě šel hledat. To byl hlavní důvod našeho odchodu sem.“
Setřu slzy. Nairi, už ses kvůli němu nabrečela dost! Je to za tebou! Připomenu si v duchu.
„Tak proto zkoprníš, kdykoli se na tebe Kagr jen podívá!“ poznamená Gunnar po chvíli. Vypadá zamyšleně a naštvaně zároveň.
„Jsi jediný, kdo to ví.“ Pousměju se. „Kromě mého bratra.“
Nakloní se ke mně. „Jsem rád, že jsi mi to řekla, Nairi.“
Nebráním se jeho obětí.
Gunnar mě po dlouhém pohledu na mě, který nevím, jak si mám vykládat, pustí. Pak se zvedne a prohlásí: „Tak už bych rád letěl něco zkontrolovat, ale vypadá to, že nemám na kom. Že bych si nakonec půjčil Enifa?“
„Ať tě to ani nenapadne!“ protestuju. „Nechat mě tu samotnou s tímhle!“ kývnu hlavou na Kagra, na kterého jsem na malý moment dočista zapomněla. Ten mi vzápětí málem přivodí infarkt, protože z něj vyjde hrozivé zavrčení.
„Dělám si srandu, to bych ti nikdy neudělal, kamaráde!“ usměje se Gunnar, ale potom vážněji dodá: „No ale opravdu už je čas odejít. Jeden z vás bude muset ustoupit.“
Hlasité předčítání