Když odcházím nenápadně mu prsty ukážu znamení, ať čeká a opustím box. Gunnar se mezitím vydá někam napřed, a tak si nevšimne, že za sebou dveře nedovřu tak, jak bych měla.
„A teď mě vezmi za mou gryfice,“ doženu prince, který si po mých slovech sotva znatelně povzdechne.
Očekávám, že řekne něco jako – a myslíš si, že ji zvládneš vidět, po tom, co se stalo nebo nějak jinak vyjádří svůj nesouhlas, ale on mě odzbrojí zcela jinou větou. „Nejsem si jistý, jestli to najdu.“ Čímž umocní mou nervozitu. Najednou si kladu otázku – Co přesně se teď děje?
Pochybností o celé akci se objeví víc, zvlášť potom, co začne Gunnar velmi nepřesvědčivě ‚hledat‘. Pár vteřin na něj tupě zírám. Pak se otočím a nakonec jsem úspěšnější než on. Je mi jasné, že moje gryfice bude v tom jediném stání, které vypadá jako prázdné.
Začnu opatrně otevírat dveře, když vtom se ozve hrdelní vrčení. Varování je mi naprosto jasné a mé ruce v odpověď automaticky strnou.
„Einar? Nic se neděje, to jsem jenom já.“ Pokouším se o klidný a konejšivý tón. Potom čekám, a když se nic neděje zatlačím do dveří, takže se výrazně posunou. Následuje další zavrčení, ale tentokrát trvá dýl a je hlasitější.
„Já vím. Dlouho jsme se neviděly. Jen jsem se přišla podívat, jak se ti daří a za zavřenýma dveřma toho moc nevidím.“ Pootevřu dveře ještě o chlup a protáhnu se dovnitř.
Sklopím pohled, abych se jí náhodou nepodívala do očí a ona si to nevysvětlila jako výzvu. Mé oči směřují na její dlouhé tmavě šedé elegantní nohy a taky na drápy, se kterýma jsem měla tehdy tu čest. Když se na ně zadívám pořádně, můj strach na moment překryje vlna vzteku. Jak je někdo mohl nechat tak přerůst?
„Potřebovala bys trochu ostříhat,“ mimoděk k ní vykročím. Ihned se mi ale chce stáhnou zase zpět. Z jejího hrdla se totiž line mnohem hlasitější a zuřivější zvuk než předtím. Gryf ale neudělá jediný pohyb směrem ke mně, který by naznačoval, že mě chce rozpárat, což mě kupodivu malinko uklidní.
Potom mi pohled vyjede k jejímu ocasu, hřbetu a zbytku těla. Hlavě se vědomě stále vyhýbám. I tak ale postřehnu jistou ztuhlost, napjaté nohy a stažený ocas. A když se odvážím víc i sklopené uši.
„A potřebovala bys pořádně vyčesat,“ okomentuji stav její srsti, přičemž se částečně otočím zády, aby věděla, že nejsem hrozba a ani ji tak nevnímám.
Během toho si všimnu Gunnara ve dveřích, který má tvář skoro nečitelnou při množství emocí, které se mu na ní míhají takovou rychlostí. Jen pro jistotu mu naznačím, aby byl zticha a nezasahoval, a potom jeho přítomnost naprosto vytěsním, abych se mohla pořádně soustředit na tu potvoru za mnou.
Dám si na čas než udělám první krok směrem k ní a nespěchám ani s dalšími. Jen se pomalu přibližuju. Jakmile se těsně vedle mého ucha ozve zavrčení, zastavím a snažím se nehnout ani brvou.
Na jednu stranu mi to usnadňuje obrovský strach, který se mi rozlézá od konečků prstů po celém těle a který mi říká, že mě Einar určitě nepřijme. A že to budu já, kdo skončí na cimpr campr. Podruhé. Drží mě přikovanou k pískové podestýlce, takže bych se nemohla otočit a utéct, ani kdybych chtěla. Na druhou stranu jsem ráda, že to nejde, protože jsem nesmírně hrdá, že mě k sobě pustila tak blízko.
Hlasité předčítání