Zamračím se a zablokuju jezdcův meč, jelikož jeho majitel si mě mezitím stihl všimnout. Enif už je zase stabilní, a tak druhou rukou vedu úder na jeho hlavu. On se tak tak stihne sehnout, ale já opět změním dráhu zbraně tak, že tmavovlasý muž přede mnou po narovnání se ucítí ostrou čepel na hrdle.
„Co děláte na našem území?“ obořím se na něj. Je mi jedno, že by se tohle mohlo rychle obrátit proti mně. Nezáleží mi na rozkazech. Ne když jsou od Akrona. Nezáleží mi ani na tom, že technicky vzato ani nejsou na našem území.
„Nezabiješ mě?“ zeptá se posměšně jezdec a zabodne do mě tvrdý pohled ocelově šedých očí. Prohlíží si mě. Nebo spíš jizvy, které se táhnou po mé tváři od levého oka a pokračují přes krk, až se ztrácí z dohledu pod kroužkovanou košilí. Stopy, které zanechal někdo nebo spíš něco na těle i duši. Značky, kterých se nezbavím.
„Podle toho, jestli mi odpovíš, nebo ne,“ ušklíbnu se a oplácím mu pohled s doufám stejnou intenzitou. Enif si hlasitě odfrkne. Můj postup se mu pranic nelíbí. Nejradši by byl od tohohle černého gryfa, co nejdál. Nedivím se mu.
„Nemám důvod odpovídat někomu, kdo mě ihned poté probodne!“ nakloní hlavu na stranu.
Hraje si se mnou, napadne mě. Tohohle přece zvládnu! Prohloubím úšklebek do úsměvu. Zažila jsem těžší zkoušky.
Věnuji mu další dlouhý pohled a snažím se všimnout si i těch nejmenších detailů, než odpovím. A schválně to protahuji, co nejvíc to jde. Černé vlasy má vzadu svázané. Kožená vesta s nenápadně vyrytým emblémem akobarského důstojníka. Ta má na kraji kolem gryfa o něco málo víc plamenů, než bývá zvykem u běžných vojáků. Jak je možné, že zrovna já narazím na velitele tohohle uskupení! Jaké to štěstí! Tak možná půjde zabránit hrůzám, které nás čekají.
„Co kdyby právě tato čepel byla tím důvodem? Nebo to, že jsem jediná osoba, která se na tohle vůbec ptá? Nestačí to?“ nakloním hlavu na stejnou stranu jako on. Taky si budu hrát, když tak chceš, veliteli. Opatrně přesunu těžiště jedné z dýk, abych je lépe překřížila a on mě tak nemohl kdykoli přetlačit svým mečem.
„A co z toho budu mít, když odpovím?“ ani nemrkne. Ale určitě si toho pohybu všiml a teď vymýšlí, jak z toho ven, i když to na sobě nedává znát. Možná se mu taky ulevilo, protože mu netlačím ostřím přímo na tepnu. Trochu moc si věří, na můj vkus. Pokrčím nad tím v duchu rameny. Ať si. To že má o milimetr více prostoru mezi ostřím a krkem není důvod k oslavám.
Vzápětí si uvědomím, co dělám a pokárám se kvůli nezbedným myšlenkám. Proč se něčím takovým vůbec zabývat uprostřed bitevní vřavy? Jsem normální? Teď se musím hlavně soustředit!
„Třeba tě nechám žít, důstojníku!“ trochu zdůrazním poslední slovo a sleduju jeho reakci. Na moment se zatváří zaraženě, ale poté se mu opět podaří nasadit kamennou masku. Je dobrý.
„Nebo bys taky nemusel odpovídat vůbec! Bohatě by mi stačilo, kdybys odvolal své muže a táhl tam, odkud jste přiletěli!“ věnuju mu naštvaný pohled. Mám já tyhle hlídky vůbec zapotřebí? Vždycky, když se někam takhle vypravím dobrovolně, tak to skončí špatně! Vzpomenu si na obrovskou bouři minule.
Hlasité předčítání