֍ 28. Přistání do reality֍
Ráno se Gunnarovi vyhýbám obloukem, jelikož mě vzbudí jeho naštvaný hlas. Vražedné pohledy, které potom vrhá kolem sebe mě v mém rozhodnutí držet se dál jenom utvrdí. Jen mě hodně zaskočí fakt, že je posílá všem. Včetně mě. Nemůžu se zbavit pocitu, že se něco děje, ale hned ráno vyvolávat konflikty mi za to nestojí. Zívnu. Zeptám se ho potom.
Jenže ta příležitost zmizí téměř okamžitě, co se ocitneme na zemi, jelikož Gunnar okamžitě seskočí z Kagra a potom zmizí v závěsu za Hanlanem a Enmerem.
„Buďte v klidu, oni zdrhli na nějakou poradu,“ položí mi ruku na rameno Sarii, která si všimla pohledu, který jsme si s Forailem vyměnili. „Alespoň nás ve stáji nebude nikdo buzerovat,“ usměje se a potom mého bratra poplácá po zádech. Když se postaví do čela skupiny, tak mě napadne, jestli to nebyl on, kdo se s Gunnarem ráno nepohodl.
Sarii se už ale postaví do čela skupiny a zamíří stejným směrem, jakým odešli ti tři, a my ji ihned následujeme. Brzy kráčíme po pěšině, která se brzy na širokou cestu, po které se dostaneme k jedné z nejvelkolepějších bran, kterou jsem kdy viděla. Sarii nás u její ohavné železné konstrukce opustí, zamíří kamsi doleva a za chvíli nám zmizí z dohledu.
Podívám se po Forailovi a pokusím se mu pohledem naznačit ať mi sdělí, co si o tom myslí. Bratr jen pokrčí rameny a naznačí, ať počkáme, jak se situace vyvrbí. A tak se snažím nepodupávat nohou tak nápadně.
Už se chystám zaťukat na Merliino rameno a zeptat co se děje, když vtom se Sarii objeví přímo přede mnou se zářivým úsměvem, který jako vždy zdobí její pihami pokrytou tvář. Otevře ústa zřejmě aby nám něco radostného oznámila, když vtom se brána začne se skřípáním zvedat.
Po odhadem minuty trapného ticha narušovaném pouze převelice příjemným skřípěním je železo dost vysoko, abychom mohli projít. Což taky uděláme a tak máme s Forailem tu čest poprvé vstoupit do Dwartu, největšího města naší domoviny.
A před námi se vyskytne vskutku něco. Vysoké domy, ale hlavně malované dřevěné ploty a okenice a k mému překvapení všude různobarevné lucerny na všelijak vytesaných sloupcích. Pohledem se zastavím na dveřích s drobnými lístečky modrobílými ptáčky. Raději se soustředit na tokové zbytečnosti, než přemýšlet nad zvědavé pohledy kolemjdoucích. Než vnímat ty spíš pobouřené, zlostné.
Snažím se utěšit myšlenkou, že oči lidí se s největší pravděpodobností zastaví na dvou pegasech, kteří jsou mezi gryfy jako pěst do oka než nad jejich jezdci. Ale občasné uplivnutí si těsně před mýma nohama nebo zabrblaná slova: „Mirielský krysy, ať táhnou odkud přišli!“ mě vyvede z omylu.
Rozhodně nejdeme dost rychle na to, aby neměli čas zabývat se vzpínajícím se okřídleným ořem na emblému mého i Forailova sedla.
Sarii nás i přes nevraživé pohledy a poznámky dostane přímo před palác, který je majestátní stavba ze světle šedého kamene a který obcházíme směrem ke stájím, takže máme plno příležitostí si prohlédnout jeho hradby, všelijaké věže a věžičky. A taky v jakých rozestupech jsou rozesety stráže a jestli není některá z věží slabým místem.
Než stihnu něco pořádně odhadnout procházíme prvními dvoukřídlými dveřmi a ovane nás pach sena. Ihned po vstupu si všimnu, že prostor je rozdělen zvlášť na část pro gryfy a pro koně. Když si tohle uvědomím, neunikne mi ani, že se ode mě s Forailem zbytek skupiny začíná vzdalovat.
Vyrazím ihned za nimi, ale vtom mi zastoupí cestu přikrčený klučina, který by tu podle svého věku ještě neměl co dělat.
„Zdravím, můžu pomoct?“ nabídne nám omluvný úsměv a potom ukáže na Enifa s Orinalou. „Vedle gryfů bych je asi nedával.“
„Souhlasím, a mohl bys nám teda prosím poradit, kde máte volné stání? A možná vysvětit, jak to tu funguje?“ oplatím mu přátelský výraz, i když se to ve mně vře. Ale není jeho chyba, že svět není fér.
„Volného je tu zrovinka teď kde co, ale zítra se vrátí šlechta z lovu. Na jak dlouho tu ste?“ nečeká na odpověď a vede nás někam doprava. I přesto mu nějakou dám, když se na nás po chvíli s očekáváním v očích obrátí.
„Nevím, jak dlouho se zdržíme. Asi bude záležet na Gunnarovi, kdy se nás bude chtít zbavit.“ Pokrčím rameny a předstírám, že nevím o zdviženém obočí, které mi věnuje můj úžasný sourozenec.
„Gunnar, jakože… princ?“ vytřeští oči kluk. Potom zatřepe hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit a důkladně si nás prohlédne od hlavy k patě. Zamyslí se a rozhodně zakroutí hlavou, že je to vyloučené.
„Ale nechceme žádnou protekci, jasné?“ hodím po něm napůl varovný, napůl smějící se pohled.
Nakonec nás dovede úplně dozadu a se slovy: „Hezký pobyt přeju,“ přejde jinam. Cestou mine Sarii, která na nás zamává.
Hlasité předčítání