„Tak jak se ti tu líbí?“ upře na mě šedé oči zářící očekáváním.
„Je tu moc hezky,“ pomalu odpovím, zatímco ještě stále vstřebávám scenérii kolem sebe. „Docela mě mrzí, že jsem tu ještě nebyla.“ A že už se sem pravděpodobně nikdy nepodívám, dodám v duchu.
Ale nad takovými věcmi se mi nechce uvažovat, a proto se otočím k němu. „Proč jsi mě sem vlastně vzal? Nemáme náhodou kontrolovat, jestli se za námi někdo nenápadně neplíží?“
„Neměl jsem šanci ti to ukázat předtím,“ pokrčí rameny. „A špehové chvíli počkají, než se za námi budou hnát.“
„Vyprávěj mi o sobě, Gunnare. Řekni mi něco, co ještě nevím.“ Sednu si na kraj lesa tak, abych měla dobrý rozhled. Najednou nemám nejmenší náladu někam chodit. Však povinnosti chvíli počkají.
Tázaný na mě vrhne zvláštní pohled, ale poté si sedne vedle mě a nadechne se: „Nevím, o čem všem už jsme se bavili a co všechno si pamatuješ, ale vyrostl jsem v Dwartu a taky tam zůstal. Můj otec byl tehdy ještě generálem královské gardy a já už odmala toužil být jako on. Sice často nebyl doma kvůli povinnostem, ale jinak jsem měl prvotřídní dětství. Potom jsem se přihlásil do armády a…“
Vyjeknu a přeruším ho, protože se o mě zboku něco otře. Zděšeně sleduju, jak se velká ptačí hlava přesune do mého klína. Přesnější je asi uvést, že mě málem celou zalehne.
„Líbíš se mu!“ uchechtne se Gunnar, kterého přes svůj strach z Kagra a nemožnost se pohnout nevidím.
Ani se nehnu, jen přidušeně zašeptám směrem k majiteli gryfa: „Oddělej to, prosím!“
Když se od černovlasého dočkám jen pobaveného uchechtnutí, nějak mě prvotní panika přejde a naštvaně k němu zvednu zrak. „To není vtipně, Gunnare! Sundej to ze mě. Prosím!“ pokusím se hlavu oddělat, ale ani s ní nehnu.
„Sundej ho! Dej ho prosím pryč!“ zastaví se mi dech při pohledu do očí toho mimořádně tvrdohlavého tvora. „Já ho na sobě nechci!“
Zavrtí hlavou se samolibým úsměvem: „To je nemožné! Tohle bude dělat tak dlouho, dokud ho pořádně nepodrbeš! Už se mi něco podobného párkrát stalo, víš?“
Kagr zničehonic vypustí z nozder proud vzduchu a ten zvuk zní téměř jako souhlas. Přitom sebou trochu pohne a já se strašně leknu. Kdybych nebyla zavalená, už bych byla dávno na Enifovi na cestě pryč!
„Já ho ale drbat nebudu!“ řeknu a vůbec to nezní rozhodně. Tohle dlouho nevydržím! Mám na sobě gryfa! Pomoc! Křičím opět v duchu, protože zvuk, který to zvíře udělá tentokrát už moc jako souhlas nezní.
„Zapomeň, potvoro!“ informuju ho, slabým hlasem, že se žádné drbání nekoná.
„Takže ses přidal do armády kvůli otci?“ pobídnu Gunnara, ať vypráví.
„V podstatě jsem chtěl být jako on,“ přikývne a potom pokračuje. „No a pak se stal z táty král a moje povinnosti se trochu změnily.“
„No a jak jsi přišel ke Kagrovi?“ zajímám se potom. „Přece ses chtěl stát generálem, ne? Takže by ses k letcům jen tak nepřidal!“
„To máš teda pravdu,“ rozesměje se. „Byl poslední den přiřazování. Poslední termín k tomu změnit své zařazení a tenhle tvrdohlavec si mě vyhlédl! Víš, že všichni na začátku musí projít všemi třemi druhy výcviků, ne?“
Hlasité předčítání