S láskou tvá Anoletta
„To je docela zvláštní vzkaz,“ poznamenám a přelétnu ho očima ještě jednou. A pak znovu. Dokonce se ho pokusím přeříkat nahlas s důrazem na jiné slabiky než je běžné, což by mi odhalilo nějaká skrytá slova.
Velitel se začne smát z plna hrdla, za což bych ho pěkně hnala. Nebo přinejmenším něčím sejmula.
„Ticho!“ neženu ho, ale hodím po něm svazek hroznů. „Nech mě přemýšlet!“
Dřív než vypukne další salva smíchu, na to přijdu.
„Mám to!“ vyhrknu a zabodnu prst do papíru, abych nic nepřeskočila. „Najdi posily. Jednej rychle. Sleduji každý tvůj krok.“
„Kde to je?“ vyškubne mi Gunnar list z ruky. Nad čímž se na chvíli pozastavím.
„Když se podíváš z tohoto úhlu, tak si všimneš, že některá slova mají stín. Třeba každý tvůj krok,“ natočím mu zprávu tak, aby to taky viděl. „A u některých jsou trochu světleji naznačena jiná písmena. Jako tady u zajdi je en, které vypadá spíš jako kaňka.“
„Děkuji moc. Ani nevíš, jak jsi mi pomohla.“ Věnuje mi tmavovlasý muž vřelý úsměv, který mě zahřeje na hrudi. I přesto mi na dopise něco nehraje.
„Půjč mi ho ještě. Třeba si ještě něčeho všimnu,“ požádám ho a on mi rád vyhoví.
A pak si toho všimnu a věnuji mu ublížený pohled. „Synu? Kdy jsi mi to hodlal sdělit?“ Zvednu se. Gunnar se nadechne k odpovědi, ale já na ni nečekám. V tu chvíli už jsem obrácená k odchodu a rázuji pryč od stájí, deky i něj. Někam, kde nikdo neuvidí slzy, které se mi jen stěží daří zadržovat.
Hlasité předčítání