„Není to tak, jak si myslíš! Původně jsme k vám letěli jako diplomatická mise. Jenže v dalších instrukcích, které jsem obdržel před dvěma dny, už stálo něco jiného. Ty dopisy jsem schoval, což jsem asi neměl,“ začne opatrně, když si všimne změny v mém výrazu. Poté se rozhostí ticho a když už si myslím, že z něj nic dalšího nevytáhnu, zakleje. „Zatraceně! Měl jsem je zničit!“
Celou dobu se mi dívá zpříma do očí. „Teď už to vím, ale už s tím nic neudělám. Předtím jsem si nebyl ničím jistý. Nechtěl jsem nikomu ublížit. Už vůbec ne být proti tobě. A já… probral jsem to s celou skupinou a shodli jsme se, že do toho nejdeme. No a dnes ráno jsem králi proto odpověděl, že žádné předávání informací se nebude konat a ani nic jiného, ale potom…“
„Našli ty dopisy,“ dokončím za něj. Už se na něj nezlobím… možná jen trochu.
Když se nad tím zamyslím, tak si zkusím představit sebe a dojde mi že nebyl zrovna v jednoduché pozici. A do ní jsem ho částečně postavila já! Uvědomím si s hrůzou a propustím ho ze svého nebezpečného sevření.
„A jak jsi odpověděl?“ zeptám se vzápětí.
„Po holubici. Proč?“ v jeho šedých očích spatřím nepochopení.
„A co kdyby se ke králi ta zpráva nedostala?“ ušklíbnu se.
„Máš pravdu!“ skoro vykřikne. „Zrovna tahle holubice tam dorazí nejdříve pozítří odpoledne! Když nebudeme dělat tolik zastávek, tak tam budeme dřív a třeba ji cestou nějak zneškodníme!“ potom se podívá na mě a začne se smát. „Zbožňuju, jak jsi geniální, Nairi!“
„Půjdeme zpátky?“ zeptá se potom mnohem uvolněněji. Asi není ani jemu příjemné se hádat.
Místo odpovědi vykročím. Gunnar se ke mně přidá, a tak jdeme bok po boku až k provizornímu táboru, který na místě přistání mezitím vyrostl.
„Buďte ve střehu, já s Nairi jdeme zkontrolovat, jestli nás někdo nesleduje.“ Oznámí čekající skupině a poté se vyhoupne na Kagrův hřbet. Následuji tedy jeho příkladu a vyskočím na Enifa. Pohodlně se uvelebím v sedle a pobídnu ho k běhu směrem k mohutnému spadlému stromu. Načasuji to dokonale a těsně před zvrásněnou kůrou Enif rozvine křídla a jedním mocným skokem se ocitne ve vzduchu. Obkroužíme plac a připojíme se k už čekající dvojici. Kagr přilétne k nám, ale možná až příliš blízko, a tak naznačím Enifovi, aby zvětšil vzdálenost tak, jak mi to přijde snesitelnější.
„Leťte za námi!“ křikne Gunnar a zamíří na západ.
Navedu Enifa taky tím směrem a držím si patřičný odstup. Nevidím tomu černovlasému budižkničemu do tváře, ale vsadila bych se, že ho dálka mezi námi pořádně štve. Já bych naopak letěla klidněji úplně bez nich, ale nebudu riskovat, že se pokusí zase přibližovat. Pokusím se nesoustředit na gryfa před sebou a užívat si volnost letu.
Netrvá to dlouho a Kagr začne klesat. Enif pochopí a napodobí gryfovo počínání. Když přistaneme, Gunnar už je dole a mává na mě, ať taky sesednu.
„Ještě musíme kousek pěšky a jsme tam,“ řekne mé maličkosti.
Vydáme se tedy všichni čtyři na cestu. Jen obejdeme kopec a skončíme u jezera, které z vrchu nešlo vidět, protože bylo částečně překryto stromy a asi jsme ani nebyli tak blízko, aby se nám to povedlo. Nikdy jsem tu nebyla, přestože se ještě stále nacházíme na území mirielů a ta scenérie mi doslova vyrazí dech.
Hlasité předčítání