֍ 10. Jezero ֍
Ani nevím, kam chci jít! Pochoduju bezmocně po pokoji, zatím co hážu do brašny vše, co mi přijde pod ruku. Ne že bych dávala pozor, co přesně. Víc starostí mám sama se sebou. Slané potůčky na mých tvářích jsou toho důkazem.
Už je nedokážu udržet pod kontrolou. Mé emoce prosákly na povrch a já se bojím, co všechno by se mohlo stát. Nezvládám myšlenku, že by mě teď někdo viděl. Že bych teď byla v něčí společnosti. Potřebuju na vzduch. Zoufale. Mám pocit, že se tu dusím. A proto udělám jedinou věc…
Otevřu dveře a vystřelím z nich chodbou jako střela. Proletím kolem nechápajících lidí a modlím se, aby se mi některý z nich nepostavil do cesty.
Snad ještě vyšší rychlostí než předtím v paláci se blížím ke stájím. Chvatně, tak jako ještě nikdy v životě osedlám svého okřídleného společníka a skočím na jeho hřbet.
Enif zprvu překvapeně zafrká, ale jakmile si uvědomí, že má přítomnost znamená, že se dostane ze svého boxu, spolupracuje, jako by bylo naprosto samozřejmé, že se právě teď jdeme proleťet. Mocným odrazem se i se mnou nese vzduchem a já ho ani nemusím navádět na naše místo. Nějak sám vycítí, že naše cesta míří k průzračnému jezírku hluboko v lesích. Dokonce bych řekla, že má lepší náladu než obvykle, a to i přesto že bude poblíž vody, kterou obvykle nesnáší. Ale u tohoto tvrdohlavého kopytníka jeden nikdy neví.
Když se mnou přistane a já z něj seskočím, nejde se hned pást, ale hravě do mě žduchne nosem. Po chvíli mého nechápavého zírání z něj sundám sedlo, které skončí na zemi vedle mé brašny.
Enif se vydá k vodě a cestou do mě opět vrazí. Tentokrát bokem. Těsně u vody se zastaví a otočí se na mě v očekávání.
Vydám se za ním. „Já tě vůbec nepoznávám.“
Z nějakého důvodu se mi v mžiku zlepší nálada. Předběhnu ho a i v oblečení se celá ponořím pod hladinu. Chvíli jsem v klidu, poté ale začnu plavat směrem blíž ke břehu, kde bělouš stále váhá, jestli lézt sem byl dobrý nápad.
Vynořím se u něj a ošplouchnu ho vodou.
„Už jsi mokrý, takže můžeš jít dál,“ zazubím se na něj.
Enifovo zaržání je slib pomsty. Neváhá ani vteřinu a běží ke mně. Popuzeně švihá ocasem a z nozder mu téměř vychází proužky dýmu, což je pohled k popukání.
Zasměju se a plavu pryč od něj. Netrvá dlouho a dohoní mě. Poté plaveme bok po boku. Rejdíme po jezeře, šplícháme na sebe vodu a nakonec, když už ani jeden z nás nemůže spolu plujeme ke břehu, kde se unaveně svalíme na trávě. Napravo od nás je brašna s věcmi a sedlo. Kolem nás jsou keře, které brzy přechází ve stromy a v les.
Teprve v obklopení zelení na mě vše dopadne a jakmile se zhroutím vedle Enifa, propuknu ve škaredý, hlasitý, nekontrolovatelný pláč.
Dlouho objímám jeho krk s nosem zabořeným v jeho hřívě a vzlykám, až má bělostnou nevinnou srst úplně zmáčenou a zašedlou. Skoro zničenou. Když už nemám sílu plakat, jen sedím, ruce stále pevně sevřené kolem něj a poslouchám každý jeho hluboký nádech a výdech. To je pravděpodobně to, co mě nakonec uklidní a já upadnu do vrtkavého spánku doufajíc, že mě Enif ochrání před vším zlým.
Hlasité předčítání