Román

Záblesk
Četba díla zabere cca 299 min.

֍ 14. Zahrady ֍

Nevím, co to do mě ráno vjelo, ale vzhledem k tomu, že jsem nemohla spát, skončila jsem na pískovišti. Anebo spíš v noci, protože když jsem s panákem skončila, ještě pořád byla tma. Že by mě jistý velitel tolik štval?

Po delším uvažování se rozhodnu neplýtvat svým časem na vycpaných figurínách a radši se připravit na trénink nováčků, kteří už možná nejsou úplně nováčky…

Vtom si ale uvědomím, že dnes žádný trénink není, a tak se rozhodnu pro jinou možnost. Vezmu si hlídku. Jak nečekané. Každopádně mladý voják se na mě úlevně usměje a co nejdřív opustí své místo u jedné z cel. Ano, ve vězení mě nikdo hledat nebude!

A taky že nehledá. Gunnar mě najde vlastně hned jakmile z něj vyjdu. Nebo teda spíš jen co odvedu trénink.

„Nechceš vzít na vědomí, že jsem na tebe naštvaná?“ uhodím na něj místo pozdravu.

„Dobře, jsi na mě naštvaná. Právě jsem to vzal na vědomí. Ještě něco?“ Sebejistě se usměje. Vyvolá to ve mně neznámý pocit, který si nejsem jistá, že je mi úplně příjemný.

„Na žádný další piknik s tebou nejdu.“ Zkřížím ruce.

„To je dobře, protože věřím, že při prohlídce jsi vynechala jedno místo, kam bych se rád podíval.“ Věnuje mi další úsměv. „No tak, Nairi, procházka v zahradách se nemusí vylučovat s tím, že se na mě zlobíš.“

„Dobře, ale příště vybírám aktivitu já.“ Pokusím se o vyjednání alespoň něčeho, co by hrálo v můj prospěch.

„Za mě může být.“ Pokrčí rameny. „Stejně už mi docházely nápady.“

Zamyslím se, a poté se rozhodnu doplnit. „A prozradíš něco králi.“

„A další aktivita bude zítra. Platí.“ Ušklíbne se a chytí mě za ruku dřív než se stihnu vzpamatovat. „Nuže směrem k zahradám!“

„Hej! Žádné zítra! Až uznám za vhodné.“ Protestuju když mi dojde, co přesně ten prevít řekl. Co si o sobě zase myslí? Že protože je princ, tak mu všechno projde?! No to teda v žádném případě!

„Neměli bychom se na době dalšího našeho setkání domluvit?“ pokusím se to nepřejít tak, jako všechno ostatní, co jsem s ním kdy řešila. Takhle to dál opravdu nejde.

„Ale vždyť jsme přece domluvení,“ zvedne obočí a věnuje mi další úsměv. Provokativní.

„Ne nejsme, Gunnare.“ Vyškubnu svou ruku z té jeho.

„Já jsem nic jako zítřejšek neodsouhlasila. Pokud ses s někým domluvil, tak jedině sám se sebou. Děláš to pořád a já už ti to prostě nemůžu tolerovat. Neustále mě do něčeho tlačíš a mě už to vážně nebaví. Pokračuj tímto tempem a zruším naši původní domluvu, pošlu tě zpět do vězení a informace z tebe bude tahat někdo, koho tím pověřím a způsobem, jaký se ti zaručeně nebude zamlouvat.“

„Máš pravdu. Takhle to dál nejde. Jako kamarád nemůžu pořád jenom hledat tebe, protože bych marně čekal kdy přijdeš ty za mnou. Omlouvám se, pokud tě do něčeho tlačím, ale myslel jsem, že je ti se mnou fajn.“ Podívá se na mě ublíženě.

Zamračím se. To se to pokouší otočit proti mně? „Ale my nejsme žádní kamarádi, Gunnare. My jsme dva lidi, kteří se na tvůj popud rozhodli vyměňovat si informace.“

„A co jsi mi zatím o sobě řekla? Skoro nic, a to se to z tebe snažím vytáhnout v klidu a bez nátlaku třeba na pikniku. A já prozradil Heldinovi už prakticky všechno!“ vyjede na mě překvapivě ostrým tónem. Teda asi není moc překvapivý, vzhledem k tomu, že každý velitel musí umět srovnat své vojáky. Asi mě ale nikdy nenapadlo, že takhle bude štěkat po mně.

„Omlouvám se? Ne, neomlouvám. Já nemůžu za to, že tě vůbec neznám, a proto ti nevěřím, Gunnare. Nemůžeš čekat, že ti povím věci, o kterých nejsem schopná mluvit ani s Forailem.“ Prudce se nadechnu. „Vím, že máme dohodu o výměně informací, ale asi budeš muset chtít vědět konkrétní věci, protože tak, jak to je teď ti to zjevně nevyhovuje. A mně popravdě taky ne.“

O autorovi

Stormeria

Stormeria

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu
☆ Nehodnoceno ☆
Velikost textu
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Jak se ti to líbilo?

☆ Nehodnoceno ☆
Přidej svou minirecenzi:

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Ono odpoledne na přelomu února a března se venku sníh na chodnících rozpouštěl ve špinavé slizk...
Sluneční paprsky paprsky pronikaly skrz skleněná okna kavárny na dřevěné stoly a polstrované ži...
Jak dny plynuly, bolest ustoupila na přijatelnou úroveň a Natálie začínala pociťovat, že se její...
Matouš seděl seděl u svého pracovního stolu v rohu malého pokoje, obklopen knihami a poznámkami. N...
Byl to jeden z těch večerů, kdy podzimní tma přichází rychle. A tehdy k tomu došlo. Začalo to je...
Prolog Krásné svěží ráno. Skrz stromy les propouštěl jen několik málo paprsků slunce. Ptáci ...
Adam lapá po dechu. Plíce pracují naplno, ale nemůže pořádně dýchat. Vzduch je těžký, zatuchl...
Kavárna „Ufon“ byla přesně taková, jak si ji Adam pamatoval — retro interiér, zelené světlo ...
Anna a Natálie se mezitím usadily na pohovce a začaly mluvit o rodinných zážitcích. Smály se a vy...
Byl to typický čtvrteční podvečer, kdy se kavárna, kterou kamarádky společně navštěvují, zač...
Matouš seděl u stolu v knihovně na fakultě, před sebou rozložen otevřený notebook a na něm pootv...
Bylo začátkem září. Poslední dny léta se pomalu chýlily ke konci, ale teplé slunce stále slibov...
Byl jeden z těch chladných zimních večerů, kdy vzduch voněl po vlhku a sněhu. Venku už byla tma. ...
Natálie vešla domů. Sníh už dávno roztál a podvečerní slunce prosvítalo do obývacího pokoje, ...
Vstupní hala AstraDyne působí monumentálně. Skleněné stěny sahají až ke stropu, světlo se lám...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Jako každé jiné ráno před tím Adam otevře oči. Posadí se na postel a vezme telefon do rukou. Ko...
Byla první sobota po začátku školního roku. Ještě stále v ní zbývalo něco z letního klidu. R...
Byl to jeden z těch večerů, kdy podzimní tma přichází rychle. A tehdy k tomu došlo. Začalo to je...
Ono odpoledne na přelomu února a března se venku sníh na chodnících rozpouštěl ve špinavé slizk...
Když Polhošovi přijeli do nemocnice, Eliška a Nikola zůstaly na chvíli v čekárně. Přemýšleli ...
Natálie ležela na nemocničním lůžku a smutně sledovala, jak se sluneční světlo opírá o bílou...
Natálie vešla domů. Sníh už dávno roztál a podvečerní slunce prosvítalo do obývacího pokoje, ...
Bylo začátkem září. Poslední dny léta se pomalu chýlily ke konci, ale teplé slunce stále slibov...
Natálie ležela ve své posteli, jejíž bílé povlečení bylo posypané vzorem drobných kvítků, ko...
Jakub Doležal seděl ve svém pokoji, pohled upřený na klaviaturu harmoniky položené na stole. Prsty...
Túto knižku by som venovala všetkým ženám a matkám, ktoré snívajú o lepšom živote, o nespln...
Jak dny plynuly, bolest ustoupila na přijatelnou úroveň a Natálie začínala pociťovat, že se její...
Prolog Krásné svěží ráno. Skrz stromy les propouštěl jen několik málo paprsků slunce. Ptáci ...
Ten sychravý víkend Matouš usedl do svého auta a po delší době vyrazil domů do Lednice. Už dlouh...
Adam lapá po dechu. Plíce pracují naplno, ale nemůže pořádně dýchat. Vzduch je těžký, zatuchl...
Hlasité předčítání

Souvislé předčítání vícestránkových titulů (experim.):
Připraveno
×

Obsah

×

Vyberte stránku