֍ 22. Slavnost ֍
„Za dva dny se koná tady na nádvoří nějaká slavnost, nešla bys tam se mnou?“ zastaví mě Gunnarův hlas.
„A kdybych řekla, že nešla?“ otočím se. Začínám mít dost jeho věčného pronásledování! Nemůže mě nechat na chvíli vydechnout?
„Copak? Nelíbil se ti dnešní let?“ zvedne obočí.
Zakroutím hlavou. „Jen už tě začínám mít plné zuby, Gunnare,“
„Ale já tebe ještě ne!“ zazubí se. „Pojď se mnou! Uvidíš, že si to tam užiješ!“
Nakonec mě přemlouvá celý večer a ráno mě kvůli tomu dokonce probudí! Proč jsem asi nechtěla, aby věděl, kde mám pokoj! Odkývám mu to, jen abych už měla konečně pokoj! Alespoň na chvíli!
Chvíle klidu se mi nakonec splní, protože na výcviku se černovlasý důstojník naštěstí neukáže. Vlastně ho neuvidím ani poté na obědě. A i večer je kdoví kde. Pomyslím si, jestli jsem ho třeba něčím neurazila, ale ihned se napomenu. Chtěla jsi prostor pro sebe, tak si to užij, Nairi!
„Dej si s námi!“ kývne na mě někdo od stolu, kolem kterého procházím, ale já zavrtím hlavou. Opravdu jsem se sem nepřišla opít. Když už jsem sem šla, tak si to chci celé pamatovat!
„Nehledáš někoho?“ vstoupí mi do cesty urostlý chlap v šedé haleně. Ovane mě odér alkoholu, a tak trochu nakrčím nos.
„Jen pro tvou informaci, hledá mě,“ uslyším za sebou Gunnara a dost se mi uleví. Nemám náladu na rvačky a tenhle nevypadá dost střízlivě na to, aby se s ním dalo rozumně domluvit. To je snad poprvé, co přišel ve správnou dobu! Napadne mě. A co jsem ráda, že mě otravuje svou přítomností!
„Tak hele, já ji našel první,“ protestuje nerudně muž, ale potom se zapotácí a musí se o něco opřít. To je přesně ta chvíle, kdy je dobré se vypařit, nenápadně se přitočím ke Gunnarovi.
„A jsi si opravdu jistý, že jsem hledala tebe?“ rozhodnu se ho trochu popíchnout.
„Ano a taky jsi ráda, že jsem tady, že?“ obrátí to hned proti mně.
„Mhm,“ vyjde ze mě jen nezřetelné zahuhlání. Možná… mi skutečně scházel. Ale jen na chvíli! No dobře, tak jsem na něho myslela skoro pořád! Ale přiznat mu to je něco docela jiného! A vůbec, jen jsem si dělala starosti, jestli se mu nic nestalo…
„Zatančíš si se mnou?“ zeptá se mě s širokým úsměvem, až se začnu bát, že mě prokoukl.
Hlasité předčítání