Žádné další takové výlety, Nairi! Slíbím si v duchu.
„To uprostřed boje asi úplně nepůjde! Když zavolám na ústup, nikdo mě neuslyší!“ usměje se sladce.
Opravdu se ze mě teď pokusil udělat naprostou hlupačku? Tak to teda ne! „Zatrub na ten váš zatracený roh a uvidíš, že půjde!“ začínám s ním ztrácet trpělivost. Bohužel je mi jasné, že to je přesně něco, čeho chtěl dosáhnout. S velkým sebezapřením musím přiznat, že se mu to zatím celkem daří!
Pohled mu na okamžik zabloudí k malé brašně na opasku. „Jak o něčem takovém můžeš vědět? To není možné! To není informace pro nějakého řadového mirielského vojáčka!“ taky se zamračí, ale vypadá taky trochu zaskočeně. „Na nic troubit nebudu! Vy jste rozpoutali bitvu, tak si ji i prohrajte!“ prohlásí vzápětí. Což neměl dělat, protože s tím můj pohár trpělivosti přetekl.
Nakloním se blíž. „Špatná odpověď.“ Oznámím mu a zároveň ho udeřím rukojetí do spánku. Nestihne nic udělat, a tak se jeho bezvládné tělo hroutí dozadu. Ještě, že je u nich nutné se k sedlům připoutat. Letět pro něj by se mi nechtělo, ale nechat ho umírat taky ne. A pacifikovat jeho gryfa ani omylem!
Podívám se do kapsy, na kterou se předtím mimoděk podíval. A malý roh tu skutečně objevím. S hlasitým výdechem se pomodlím. Nevím, co bych dělala, kdyby tu nebyl. To by bylo potom velice zapeklité!
Nadechnu se a přiložím si ho k ústům. Ozve se pisklavý zvuk, který slyší jen akobarští a já. Nepřátelští vojáci ve vteřině přestávají bojovat.
„Zajměte je všechny!“ uslyším řvát další rozkazy Akrona a odfrknu si. Tohle ještě bude mít dohru, Akrone!
Ale říkat mu to nebudu, rozhodnu se nakonec. Pořád jen je to můj velitel. Stěžovat si na jeho unáhlené chování nechám na někom jiném. Ušklíbnu se. Někomu, kdo bude poslouchat…
„Dneska dobrá práce, Nairi!“ uznale na mě Akron kývne v jízdárnách paláce. „Nemám tušení, jak jsi to udělala, ale povedlo se ti to!“
Jen kývnutí opětuji. Nemám potřebu mu na to něco odpovídat a už vůbec mu prozrazovat existenci rohu. Jakmile se ujistím, že odejde, tiše si odfrknu. Tupec! Jen naprostý idiot by jednal jako on! A ke všemu má to štěstí, že mu pokaždé zachráním zadek! Funím, když svižným hlasitým pohybem zdolávám schody vedoucí do vyšších pater hradu. Asi budu muset upustit páru na pískovišti. Vzpomenu si, že mi někdo nabízel cvičný souboj.
„Slečno, počkejte! Prosím, zastavte! Už se probral! Máte jít ihned za Jeho Veličenstvem! Asi ho budete vyslýchat!“ uslyším za sebou o chvíli později volání. Po zjištění, že se za mnou žene Enderel, zprávu vyhodnotím jako určenou mně.
„A Jeho Výsost se nachází tam jako obvykle v tuto dobu!“ Králův asistent se stále přibližuje.
Zdokonalování bojových schopností bude muset počkat. Obrátím se na patě, jelikož s ním opravdu nechci mluvit a zamířím do trůnního sálu. Té nejhonosnější a taky nejodpornější místnosti, která se tady dá najít. Ještě před vchodem se pokloním, zvednu se až na vládcův pokyn a teprve potom vstoupím.
V obyčejné kožené vestě, plátěné košili a lněných kalotách si mezi dvořany připadám jako pokaždé nepatřičně, a tak jako vždy kráčím přímo ke králi a nezdržuji se zdvořilostním zdravením a hloupými plky, které po něm následují. Mé dvě dýky se při chůzi houpají a zas a znova přitahují pozornost zvědavých pohledů. Mnohem víc jich ale přistane na mé levé tváři. Napadne mě, že už by si mohli konečně zvyknout.
Hlasité předčítání