„Tak už mě pusť,“ ozve se najednou Gunnar netrpělivě. „Už sis dokázala, že mě zvládneš zpacifikovat a já už bych měl někde být.“
Když neodpovím ani nepustím, dodá: „Každou chvílí sem někdo vejde a bylo by pro tebe dost nevýhodné, kdyby nás našli v této pozici. Pusť mě dokud není pozdě, pokud to ovšem nechceš ukončit jinak, což evidentně nechceš, protože jinak bych už dlouho nedýchal.“
Sotva to dořekne, uslyšíme vrznout dveře na druhé straně stájí. Nikdo ani nedutá. Dokonce i Einar přestala vrčet. Gunnar pode mnou ztuhne a já zadržím dech. Zřetelně tak slyším váhavé kroky ozývající se chodbou, které brzo míří naším směrem. Dotyčný se zastaví kousek od našeho boxu. Atmosféra zhoustne ještě víc, pokud je to vůbec možné.
Potom se dveře prudce otevřou a než stihnu pochopit, co se stalo, svírám v náruči bezvládné tělo.
Když si uvědomím, co jsem provedla, vzhlédnu, abych spatřila ustaraný pohled svého jediného příbuzného. „Musíme pryč. Hned.“ O krok ucouvnu od Foraila a snažím se svůj pohled držet na jeho obličeji a za žádných okolností ho nenechat sklouznout k tělu pode mnou.
Na rozdíl od bratra, který vytřeští oči. „Co se mu…“ Otevře ústa v šoku, ale já ho přeruším. Na tohle není čas.
„Zlomený vaz,“ věnuju mu omluvný pohled, potom písknu na Enifa, který se vyřítí z nedovřených dveří a zamíří k nám.
„Zvládneš letět bez sedla?“ zeptám se bratra, zatímco se opatrně otáčím ke své gryfici.
„Budu se modlit, že mě tvůj šílený kůň neshodí,“ uslyším jeho vzdalující se hlas.
„Je trénovaný,“ nekontroluju, jestli se mu podařilo vyhoupnout se na mého pegase, protože vím, že ten se o něj dokáže postarat. Místo toho stanu tváří v tvář k jedné ze svých nočních můr, která mi dělala společnost spousty nocí od chvíle co jsme se viděly naposledy. Rozhodnu se ale postavit strachu. Nebo spíš nemám jinou možnost, a tak natáhnu ruku k ní a čekám co udělá.
Einar při mém pohybu ztuhne a já mám co dělat, aby se má ruka netřásla. V duchu se mi ozývá pouze to, že jsem vrah a že odtud musíme ihned zmizet, pokud chceme přežít. Přesto čekám na ni.
Po době, která mi přijde neskutečně dlouhá se mi má gryfí kráska podívá do očí. Tentokrát zpříma. Zaplaví mě vlna vzpomínek, ale nenechám se ovládnout nostalgií a dál vyčkávám. Po dlouhé chvíli se přiblíží a jemně do mě drbne zobákem. Poté zavětří. Nato skočí přímo přede mně, ale tak těsně, až mě málem povalí, jak těsně se ke mně přitiskne.
Uslyším známý cvakavý zvuk, který jen potvrdí, jakou radost Einar má. A i když na to teď není absolutně čas, prohrábnu rukou její opaleskující peří a nadechnu se její vůně. „Taky tě ráda vidím.“ Když se trochu odtáhnu, je celá rozčepýřená.
Potom se odtáhnu ještě víc a naše pohledy se opět střetnou. „Můžu?“
Cvaknutí zobákem je přesně signál, na který čekám, a po jeho zaznění se konečně můžu vyšvihnout na její hřbet.
„Mizíme odsud,“ kývnu na Enifa s Forailem, kteří už jsou připravení. Můj bratr má na tváři prapodivný výraz. Evidentně se mu naše situace nelíbí. Tak jako mě.
Hlasité předčítání