Kagr předvede ukázkové zabručení, ale ani se nehne. Vážně! Kdybych ho měla k něčemu přirovnat, právě teď by to bylo k balvanu, který je přikovaný k jednomu místu. A bohužel jsem pod ním já!
Gunnar se s prosebným výrazem podívá na mě.
Zlehka teda rukou přejedu po jemném peří, přemáhajíc všechny nepříjemné pocity, které to ve mně probouzí. Jenže gryf otevře oči a čeká na víc. Proto trochu přidám na důraznosti, ale žádné reakce se nedočkám. Rozhodnu se proto přidat i druhou ruku, kterou sjedu na hranici ke krku, kde peří přechází v srst. Pravou rukou mezitím stále hladím hlavu.
Chvíli to tak dělám, než uslyším něco dost podivného. Je to vrnění? Uvědomím si, že to Kagr je původcem onoho zvuku. Přestanu a on si odfrkne, ale konečně se začne zvedat.
Konečně!
Když už na sobě necítím jeho váhu, urychleně se zvednu a prchám směrem k Enifovi. Potom na pegase nasednu a čekám, až mě Gunnar napodobí. Ten důkladně vytřepe z deky trávu a vyšplhá na gryfa.
Teprve teď mě do očí uhodí ten kontrast černé a bílé srsti našich zvířat. Jsem to dneska ale mimořádně všímavá… Nakonec se mi povede na nějakou dobu vytěsnit všechny dotěrné myšlenky, a tak můžu hledat cokoli podezřelého, co by nás mohlo upozornit na přítomnost dalších lidí. Nic neobjevíme, a tak se přesuneme na naše dočasné stanoviště.
„Pojď už spát,“ mávne na mě Gunnar po studené a rychlé večeři, která se skládala ze zbytků po ostatních.
„A kam?“ zeptám se trochu zmateně.
„Přece ke mně a Kagrovi,“ táhne mě k černému gryfovi, který po zvuku svého jména prudce otočí hlavou naším směrem. Čímž mi málem způsobí zástavu srdce, ale pokud si Gunnar všimne mého rychlého bušení srdce, nedá to na sobě zdát.
Potom ale gryf pohodí hlavou a já instinktivně ucuknu. Málem se tak Gunnarovi vysmeknu a spadnu na zem. Jen jeho ruka je teď to jediné, co mě drží od země dál.
„Myslel jsem, že sis na něj už zvykla,“ zvedne obočí vytáhne mě. „Během odletu jsi vypadala v pohodě.
„Nezvykla. Jen stres trochu pomáhá tomu, aby se to neprojevilo,“ uvedu na pravou míru.
„Dobrou noc,“ popřeje mi Gunnar potom, co mě donutí se schoulit k němu pod deku vedle svého gryfa. Zejména kvůli tomu, že začínám být příliš unavená na jakékoli protesty. A taky mám strach z Kagra, který nás potom odřízne od okolí a kompletně nás překryje svým tělem. Hlavně tedy křídly.
Nejistě se na muže vedle sebe usměju. „Dobrou noc. Ale nejsem si jistá, jestli usnu.“
„Uvidíš, že usneš,“ lehce mě políbí na čelo a sevře mě pevněji ve své náruči. V hrudi se mi rozlije podivný pocit, a já bych nejraději byla na míle daleko. „Jsem tu s tebou, Nairi. A Kagr ti nic neudělá. Víš, že tě má rád.“
„Zkusím to,“ řeknu nepříliš přesvědčeně a najednou se cítím ještě víc unaveně.
Hlasité předčítání