Na chvíli jsme se posadili na jedné z laviček, znáte to, takové ty, na kterých se pozastavují turisté, aby se pokochali výhledem na lodě. Nedívala se na mě a místo toho se zaměřila na most. Myslím ten nejstarší z nich. Zapálila si cigaretu, překřížila nohu přes nohu a jen tak mlčela.
Uvádělo mě to do rozpaků. Já, když jsem v rozpacích, tak dělám jen to, co doopravdy umím. Mluvím. No a já mluvil. Nějaké zážitky s kámošema, jak starý je ten most, a tak. Zkrátka jsem se snažil co to šlo, abych si získal její pozornost. Chvílema jsem se, přiznám se normálně na rovinu, cítil i trochu jako šašek.
No, a když mi došla slova, najednou se na mě otočila a vpálila mi do obličeje, jestli jí nechci zítra udělat řidiče.
Zprvu jsem nechápal, o co jde. Vysvětlila mi, že má černý Mercedes, ale že jí prý to ráno vzali řidičák. V neděli byla na pracovní skleničce a zůstal jí ještě zbytkový alkohol v krvi.
Neuvažoval jsem dlouho a prostě na to kývnul. Tyhle chyby se lidem stávají. Určitě se někomu z vás i stala. A já vycítil svou příležitost a dokonce i pochopil, proč je najednou tak skleslá. Jakmile jsem souhlasil, najednou měla naprostou radost. Domluvili jsme se na dnešek odpoledne. Musí pracovně přes město na schůzku a pak do jiného města na přednášku. Bože chraň, tohle je moje příležitost. Další informace čekejte zase zítra. Myslím si, že jsem na dobré cestě! Tak pěkný den a zase zítra, moji šakalové!“
Zase u práce. Vypadalo to, že dneska bude hezky. Uvědomil jsem si, že mám ve čtyři odpoledne ještě schůzku. Znamenalo to, že budu v práci smrdět až do půl šesté. To už ten chlap bude vozit zadek téhle podivné ženské, sem a tam v nějakém černém Mercedesu. Chvíli jsem uvažoval, jaký typ toho auta vlastně asi taková ženská může mít. Když mě nic nenapadlo, vykašlal jsem se na to.
Středa.
Vstal jsem přesně na čas. Absolvoval jsem všechno nutné. Za okny trochu poprchávalo, ale nevadilo mi to. Listopadové teploty jsou k zbláznění. Člověk nemá zdání, co si má obléct. Nasedám do auta, startuju motor. Hodiny ukázaly přesně čtvrt. Zapínám rádio, a v tu chvíli si zase vzpomínám na hlasatele.
„Dobré ráno, moji šakalové! Tak jak se máte? Snad ne tak zmateně, jako se mám já. Včerejšek? Ten byl ještě podivnější, než pondělí. Co se úterků týče, tak platí jedno zlaté pravidlo. Nepřestávejte plavat. Břeh v podobě pondělí je teprve kousek před vámi, ale čtvrtek už je v dohlednu, takže ne abyste se utopili.
Hlasité předčítání