Pondělí.
Zkontroloval jsem, kolik mám ještě cigaret. Na tenhle den to bude určitě stačit, ulevilo se mi. Zběžně jsem zkontroloval gumy od auta. Trochu jsem si zanadával, že je tma. Znamenalo to, že do práce za tmy a z práce taky. K čertu se slunečním světlem. Odhazuju vajgl, sedám si, pouštím rádio. Ozývá se hlas, který neznám.
„Dobré ráno,“ zaznělo zcela seriózně. „Bohužel vám musím oznámit, že můj kolega se dnes nedostaví. Vím, že jste tu jen vy dva, stálí posluchači, a proto vás chci o něco požádat. Zvukař nám sice zvučí celý vstup, ale obvykle to jen zapne, zajde si na cigaretu, a za patnáct minut se vrátí. Nezapíná nahrávání, ani nic podobného. Pro tuto relaci to jednoduše není třeba.
Prostřednictvím tohoto vstupu vás chci požádat, abyste se přihlásili na nejbližší policejní stanici. Jde o to, že je můj kolega obviněn z vážného trestního činu. Vypadá to, že sexuálně napadl jednu ženu, zabil jejího manžela, ukradl auto a zbavil se těla. Jakákoliv vaše výpověď ohledně toho, co vám tady ten muž říkal v rádiu, může policii pomoct v šetření. Mockrát vám předem děkuji. Omlouvám se ve jménu našeho rádia.
Teď už si poslechněte ranní hudbu. Přeji vám pěkný start do nového týdne.“
Začala hrát nějaká rocková píseň, otočil jsem kolečkem a rádio vypnul. Zbytek cesty jsem přemýšlel, jestli půjdu na tu policejní stanici. Nepřišel jsem na nic. Když půjdu, budu znít jako lhář. Jak asi dokážu, že každé ráno ladím tenhle vstup? Jen těžko. Ještě budu vypadat jako komplic.
Kdyby ten chlap říkal pravdu, teoreticky bych ho z toho mohl vysekat. Nebo mu při nejmenším alespoň pomoct. No jo. Ale co když pravdu neříkal a jen si tvořil alibi?
Dneska už se fakt nikomu nedá věřit.
Rozhodl jsem se neudělat nic. Přece jenom je mi svatý můj klid a ticho. Zítra zkusím jinou stanici.
























