„Dobré ráno, moji šakalové! Půjdu rovnou k věci. Upřímně? Udělalo mi trochu starost, že včera dopoledne pršelo. Ještě si budu muset promluvit s kolegou z počasí. To takhle nejde, aby mi nějaký déšť kazil plány, no uvažte! Hehe.
Naštěstí se vyčasilo. Já čekal u řeky. Opět jsem došel o deset minut dřív. Pro jistotu. Dobrá. A taky protože mám rád pozorovat, jak se osudová ženská blíží. Nejspíš to budu mít z nějakého filmu nebo tak něco. Ale to je vedlejší. Určitě vás zajímá, jak se rande tentokrát událo!
Přišla. Přišla a byla okouzlující jako v tu sobotu. Pozdravili jsme se letmým obejmutím. Jako když obejmete spolužačku na srazu po dvaceti letech. Myslím tu, které jste si celou dobu nevšímali a ona vás.
Zaskočilo mě to, ale zase jsem si říkal: vidíme se podruhé, nemůžeš čekat, že se k tobě pohrne jako k nějakému rytíři. Takhle to prostě nefunguje. Je třeba nebýt naivní a trochu se nad to všechno povznést.
Procházeli jsme se po náplavce. Všude kolem lodě. Restaurace na některých z nich už byly v plném proudu. Plné turistů a párů, kteří si přišli zlepšit pondělí. Však jsem vám říkal, jak jsou pondělky těžké, moji šakalové. Určitě byste se mnou souhlasili!
Na rozdíl od soboty, byla tentokrát trochu mlčenlivá. Napadlo mě, že čeká, až rozproudím konverzaci. Já se svého úkolu chopil, a tak jsem vykládal všemožné. Znáte mě, takže si určitě dokážete představit, že jsem nezavřel hubu. Dokonce jsem se jí na to i ptal! Jestli moc nevadí, že takhle pořád kecám. Ona na to, že ne. Byla ráda, protože ten den měla v práci těžký a pořád někoho musela delegovat. Pak mi vykládala o tom, jak se jí neustále lidi chodívají ptát na názor. To už se nikdo nedokáže rozhodnout sám za sebe? ptala se. Já přikývnul, protože mě to zaskočilo úplně stejně.
Uvažoval jsem, jestli se za lidi taky musím pořád rozhodovat. Vy to nevidíte, ale zvukař kýve, že určitě ne. A já s ním souhlasím.
Každopádně. Prošli jsme celé molo od začátku až dokonce. Pak se obrátili a šli zase zpátky. Slovo střídalo slovo. Cítil jsem se jako puberťák. Kdykoliv pohlédla na řeku, musel jsem žasnout nad tou barvou jejích vlasů. Takový odstín červené se jen tak nevidí. Možná se opakuju, ale opravdu mě to uhranulo.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Nápad je naprosto skvělý a originální. Využití nespolehlivého vypravěče v podobě rozhlasového moderátora, jehož historka postupně graduje až k mrazivému zvratu, funguje na jedničku. Kontrast mezi nudným životem hlavního hrdiny a temným kriminálním pozadím dodává příběhu nečekanou hloubku a skvělou pointu.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti výborně zachytit rutinu a šeď každodenního života, která ostře kontrastuje s bizarním a napínavým vyprávěním z rádia. Čtenář je přirozeně vtažen do děje a spolu s hrdinou netrpělivě čeká na další vysílání. Závěrečná lhostejnost hlavního hrdiny pak zanechává velmi silný, až mrazivý emocionální dojezd.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a moderátorovy promluvy působí neuvěřitelně autenticky a živě. Dej si jen pozor na občasné pravopisné prohřešky, jako je záměna slov ‘hold’ a ‘holt’, psaní ‘mě/mně’ nebo ‘z pravidla’ zvlášť. Tyto drobnosti sice mírně ruší plynulost, ale tvůj vypravěčský talent a schopnost gradovat děj to hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem, protože máš obrovský cit pro budování napětí a pointu. Příběh je chytrý, skvěle vykonstruovaný a ukazuje, že umíš čtenáře překvapit. Pokud zapracuješ na drobných gramatických nedokonalostech, budou tvé texty působit naprosto profesionálně. Jen tak dál, máš velký talent!