No a potom chodí do svých dobrodinských klubů a zájmových spolků, kde bojují za intelektuální ideály..” Zakřenila se..
“Ty ideály mající snad spasit vše a všechny, nepomáhající ale nikomu a ničemu, protože jsou to jen prázdné fráze bez náplně..
S jistotou sobě vlastní se tváří na všechno, že je skvělé, že bude bezchybné, a jiní se přiživují na zbytku těchto drobků.”
Svým způsobem jsou obě skupiny tak spokojené, když jim zrovna ten jejich tip vyjde a přitom sobě tak vzdáleny…
Jedna vlastně nějakým vlastním způsobem negativně podporuje tu druhou.
Pak jsou ještě další lidé, ti co jsou mezi tím, ti co chodí do práce, nebo po brigádách, aby se uživili. Potkávají je v životě série, nebo periodické kombinace negativních událostí, které se naskýtají a které jsou té skupině z těch z luxusních cestovních tříd absolutně neznámé a nahony vzdálené. Paradoxem pro mě, jako politoložku je, že tyto situace stojí v cestě těchto lidí se zajímat o veřejné dění intenzivněji, zapojovat se, dostávat informace a informace vracet, jakoby se zdálo, že tyto situace stojí mezi nimi a vysoce postavenými lidmi.”
“Zdravím”…
Vytrhl jí z přemýšlení, “to není asi ještě Ahmed”, pomyslela si, otočila se “dobrý den, co Vy tady”?
Byl to pan profesor filosofie, “letím do Španělska na třídenní seminář” odvětil “a co Vy”?
“Čekám na svého přítele, přiletí asi za 20 minut, ale chtěla jsem tu být včas, to víte Praha a zácpy”….
“Chápu, tak si to užijte, už bych měl jít do bezcelní zóny”.
“Nashle…” Vlastně byla ráda, že jí vyrušil, nikdy tuto myšlenku úplně nedokončila, je to snad osud? Vždy jí něco vyrušilo….
Hlasité předčítání
