Ale nebyl to pud sebezáchovy, který je k tomu přiměl, to je podstata Otcova velkého učení, žádný pud sebezáchovy není podmínka pro vývoj života, naopak, pudy sebezáchovy jsou jen podmíněná reakce, bez které by vývoj pokračoval přirozeně dál. Usmál se při tom, už to nebyla jediná buňka co je rozhodující, ale řídí se společným programem a vykonává svěřenou činnost, tak jako správně chápaná a vedená lidská společnost.
Povzdechl a pokýval hlavou, ale hned se opět zamračil, jeho oči spočinuli na několik řádků níže, kdy se ve velké knize popisuje, jak se dějiný zvrat evoluční úchylky od přirozenosti, ten virový epidemus pokusil parodovat podobu buňky, aby se dostal opět na její opanování, požírání.
To je základ učení Velkého Otce, který přejalo celé lidstvo, v něm se tvrdí, že začala tak evoluce druhé predátské buňky, která se z viru buňkou stala, buňkou dravou, ničemnou, buňkou predátů.
Pokýval velmi zamračeně hlavou a v očích se mu zjevovaly mnohobuněčné organismy predátského typu napadající mnohobuněčné symbiózní buňky žijící ze symbiozy mezi živočišnými a bio mnohobuněčnými organismy.
V té chvíli mu úplně zčernaly panenky, jakoby byly neskutečně hlubokou propastí a na dně té propasti se odehrávala stínová hra celého tohoto příběhu, jak je za celou vývojovou historii tvorů doháněly predáti.
Viděl jak vždy na sebe berou novou a novou podobu netvoři, kteří nevidí nic ve vývoji, ale v dravém lovu a to celkem bezohledném a krutém a ne takovém, jaký je v rámci symbiotického masožravectví, kdy skupina vyšších tvorů si bere z nižších jen tolik, kolik nutně potřebuje!
Řád dinosaurů je podle Otcovi teorie celá epocha vlády predátů mezi simbiotickými, netrvala však naštěstí věčně a příroda nakonec shodila tyto predátské druhy.
Před očima si promítal hrozné žraloky, krokodýly, škůdce, červotoče, mandelinky, nemoci a virové epidemie, šelmy, predátory všeho druhu a dokonce i ve flóře si vzpomněl na masožravou rostlinu.
Uměl v nich rozeznat predáty a symbiotiky.
Opět mu stekla slza, avšak již to nebyla perla, spíše se podobala neživé zahnědlé vodě a když spadla na mramorovou podlahu Otcovy pracovny, tak se rozplizla v hrozném a nepochopitelném zvuku.
Tu se ve svém duchu soustředil s mírným, ale vážným úsměvem na prvního člověka, vrchol to vývoje celé přírody.
Učil, jak se k němu všechna stáda zvířat nepredátů uchýlila jako k ochránci, jak zaséval zrno, jak hnětl chléb, jak ošetřoval krávy, ovce, kozy, jak si z nich bral moudře jen tolik, aby stádo neutrpělo ztrátou a přitom bylo si jisté bezpečím, a ochranou před predáty, také díky psům..
I pokud člověk lovil, byl moudrý lovec, neničil, nezabíjel více, nežli je třeba, nelovil pro zábavu.
Znovu se zamračil, jeho zamračení dostalo tu nejvážnější podobu vytepané bytosti ze skály!
Ocitoval šeptem další řádky knihy a viděl před sebou, jak predáti bloudí po krajích a skučí hladem a nenávistí, jak se nemohou již tak úspěšně dostat k zvířatům, které chrání první opo-člověk, který si hlídá svá teritoria.
Učil ve svém díle, že jejich jediná impulsivní varianta se stala “dostat na sebe lidskou podobu a ovládnout lidské společenství”!
Otočil stránku knihy a jeho oči spočinuly na dvou vykopávkách kosterních pozůstatků spojovacích článků mezi lidoopy a lidmi.
Hlasité předčítání