Cesta sem naštěstí proběhla bez komplikací. Noc jsem strávil ve vlaku. Chytil jsem přímí spoj i s jídelním vozem, kde podávají prvotřídní kávu. To by sis pochutnala! Už s rozbřeskem jsem dorazil do Bukového dolu, odkud je vidět až na hory. Naprosto mne ohromily. Majestátní tmavomodré a černé štíty, které se táhnou od východu na západ napříč celým obzorem. Vane od nich podivuhodný chlad, pod kterým jsem se nejednou zatřásl. Z jejich mohutnosti vyvěrá až nevýslovná bázeň. Opravdu impozantní scenérie.
Během těch pár dnů, co jsem tu strávil, se mi naskytla možnost městečko trochu prozkoumat. Místní kavárny se hemží turisty a obchodními cestujícími v uniformách a upřímně se mi dlouho nedařilo nalézt někoho pocházejícího přímo z Bukového dolu. Jako by byl jen přestupní stanicí směrem do hor. Je tu několik malých hotýlků a penzionů, ve kterých se nikdo dlouho nezdrží. Jsou tu též staré lázně, zarostlé parky a zkrachovalá rekreační centra. Působí jako jedno z těch „měst bez historie“, které vznikají jen za určitým účelem, v jehož naplnění vzápětí selžou. Pak už jen hnijí.
Ale kdo hledá, ten najde. Zrovna dnes, během noční toulky, jsem narazil na malou hospůdku, spoře označenou, zapadlou ve sklepení bývalé ozdravovny. Ze zvědavosti jsem tam zavítal a naskytlo se mi pohledu, který jsem od tak neosobního místa už ani neočekával. Chabě osvětlenou místnost osazovalo pár zasmušilých staříků a spousta zatrpklých tváří, sklesle rozmlovajících nad škopky zvětralého piva. Jakmile jsem vstoupil, všichni, včetně výčepního, ustali v hovoru a vrhli po mně dosti nepřejícným pohledem. Hned mi došlo, že jsem vstoupil mezi místní. Že sem nepatřím.
Navzdory tomu jsem ale vkročil dál, prošel zástupem nepřítomných výrazů, všem uctivě přikývl a usedl přímo na bar.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem úslužně a smekl klobouk.
Špinavý hostinský nadzvedl jedno obočí. „Můžu poradit?“ zeptal se, jako by si myslel, že jsem se snad ztratil.
„Pivo, prosím,“ usmál jsem se na něj. Překvapivě mi úsměv opětoval, popadl nejbližší ušmudlaný škopek a rovnou ho až po okraj natočil jakousi nažloutlou tekutinou bez pěny.
A představ si, co jsem tam objevil. Ač to zní neuvěřitelně, náš špinavý hostinský měl přímo za barem schovaný jeden z výtisků Domu na hraně pekla.
„Jak se vám to líbilo?“ zeptal jsem se výčepního a pokynul směrem ke knize.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Epistolární forma v kombinaci se sestupem do šílenství a nespolehlivým vypravěčem je skvěle zvolená. Závěrečný zvrat, kdy se z horského hotelu vyklube psychiatrická léčebna a z vypravěče sám hledaný spisovatel, je brilantně vymyšlený a zpětně dává smysl všem podivným detailům. Jde o velmi silný a nosný koncept, který čtenáře nutí přemýšlet a skládat si střípky příběhu dohromady.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Dokážeš skvěle budovat pocit izolace, paranoie a plíživé hrůzy, která postupně graduje až do lovecraftovského finále v lese. Emoce vypravěče a jeho zoufalá touha po kontaktu se Sofií dodávají příběhu silný psychologický přesah a čtenář je do děje naprosto pohlcen.
Provedení – ★★★★☆
Tvá stylistika a slovní zásoba jsou na velmi vysoké úrovni, text je neuvěřitelně čtivý a má skvělé tempo. Výborně pracuješ s popisy prostředí i s vnitřními monology, které plynule posouvají děj vpřed. Dej si však pozor na pravopisné chyby a překlepy (např. ‘přímí spoj’, ‘nervi’, ‘mrtví’ místo mrtvý, tvar ‘by jste’), které čtenáře občas zbytečně vytrhnou z jinak strhujícího čtení.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi neobyčejně poutavý a propracovaný psychologický horor, který ukazuje tvůj obrovský vypravěčský talent. Práce s nespolehlivým vypravěčem a postupné odhalování kruté reality skrze dopisy je zvládnuté na téměř profesionální úrovni. Nenech se odradit drobnými gramatickými nedokonalostmi, ty se dají snadno vychytat korekturou. Rozhodně pokračuj ve psaní, protože máš skvělou fantazii a dokážeš čtenáře udržet v napětí od první do poslední stránky.