Chlapec, který po těch slovech ztuhl tak prudce, že i na útek zapomněl, zůstal stát s otevřenou pusou jako opařený.
“Vy jdete ke studnici poznání? Vážně? Rodiče i jejich rodiče mi o ní tolik vypravovali, ještě když jsem byl malý kluk, ještě než všichni umřeli. Já ty příběhy znám, starý pane. A někteří z kamarádů, kteří se mě ujali, když jsem zůstal sám, mi povídali, že ji na vlastní oči viděli a někteří z ní snad i pili! Rád bych byl na jejich místě. Oni by určitě nelhali. Jistě budete mít to štěstí a také ji spatříte. Víte, celý život věřím v zázračnou moc studny a jejího pramene. Už jsem mnohokrát zažil, jak chytrý dokáže přelstít hlupáka a jak moudrost dokáže skoro zázrakem povznést i ty nejchudší. Jako jsem kupříkladu já. Tolikrát jsem toho byl svědkem. A jistě i proto jsou mí kamarádi, kteří mě vzali pod svá ochranná křídla, tak světaznalí a z každého maléru se dokážou dostat. Rád bych byl jako oni. Rád bych jim vše oplatil a ve světě, který mi zatím chystal jen samou bídu a ponížení, se již nikdy nesetkal se slovy opovržení. Vím, jak to chodí a co je třeba, abych životem prošel se ctí. Jak jsem už pověděl, prožil jsem mnohé a to mnohé mě přesvědčilo, že je třeba mít za ušima. To je to hlavní! To je to nejdůležitější.”
A tak si měl každý z té prapodivné čtveřice poutníků, jak všichni doufali, přijít na své: mladý pytlák se hodlal vyrovnat svým mazaným kumpánům, jízlivý dřevorubec se již nemohl dočkat ponížení studentova starého průvodce, ten zase poučení svých mladších společníků, bakalář svobodných umění očekával možnost studia zklamání svých druhů a všichni pak potvrzení svého celoživotního přesvědčení a víry. Ještě několik dní chůze je dělilo od jejich prazvláštních cílů. A studna stále nabízela každému své tajemství. Přesně takovou si ji aspoň stařec, dřevorubec i chlapec podle sebe představovali. Takovou, jaká je po celý život držela na nohou. Vždyť to tolikrát po svém zmínili. Kolik že toho prožili a co všechno pamatují a jak je ta jejich studna a její příběh vždy správně vedl. Takovou si měli podle každého jednoho z té sněhem se prodírající družiny i ostatní ve svém nitru nést. Tou pak měli být všichni lidé vedeni. Studna tak měla mít jedinou podobu. V očích každého však vypadala zcela odlišně.
—-
“Doufám, že nebudete příliš zklamaní, až před námi začnou zpoza horizontu vyplouvat špičky hradních věží. Jinde než mezi jeho zdmi pod statným dubem studnu nehledejte. Berte to jen jako upozornění,” připomínal stařec ostatním svou vizi blížících se událostí.
A tvářnost krajiny se právě v těch chvílích začala nepřehlédnutelně měnit. Jistě ne co do barevnosti. Oslepující běloba kol dokola, snad jen tu a tam lehké odstíny šedi, ale jinak nic víc. Z lesů, jež lemovaly promrzlým sněhem přikrytou louku, která neznatelně oddychovala pod ochranou zemi obtáčející ledové šály, se vrchol za vrcholem zvedaly nejprve kopečky, pak kopce a skály, následovány věčností procházejícími horami něžně se v nedohledných výškách nořícími do nevinných krajek mlžných oblak.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná nosná myšlenka o subjektivním vnímání pravdy a lidské potřebě upínat se k mýtům je neobyčejně vyzrálá a hluboká. Cesta nesourodé čtveřice k bájné studni funguje jako skvělá psychologická sonda do toho, jak si lidé ohýbají realitu, aby ochránili svůj vlastní světonázor. Zápletka sice využívá klasický pohádkový motiv výpravy za artefaktem, ale díky silnému filozofickému přesahu působí originálně a nutí čtenáře k zamyšlení.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti výborně zachytit mrazivou, nehostinnou a tichou severskou krajinu, která ostře kontrastuje s teplem zapadlé krčmy i magickou září samotné studny. Scéna odhalení pramene, kdy kolem taje sníh a raší tráva, je vizuálně podmanivá a spolehlivě vtáhne do děje. Emoce postav by však mohly rezonovat ještě silněji, kdyby nebyly místy utlumeny příliš popisným a odtažitým vypravěčským hlasem.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní se vyznačuje velmi bohatou slovní zásobou a krásným, až archaickým jazykem, který se k příběhu skvěle hodí. Text by ale výrazně ožil, kdybys zkrátil některá příliš dlouhá a složitá souvětí, jež občas brzdí plynulost a čtivost. Dialogy působí spíše jako deklamované monology než přirozená mluva; zkus postavám vdechnout trochu více hovorové lehkosti. V textu se objevují drobné prohřešky proti interpunkci a občasné překlepy, ale nenech se tím odradit, tvůj cit pro stavbu příběhu a obsahový přesah je mnohem důležitější.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi ambiciózní a myšlenkově bohatou povídku, která přesahuje běžnou amatérskou tvorbu svým psychologickým přesahem. Ačkoliv textu by prospělo stylistické provzdušnění a dynamičtější tempo, tvůj talent pro budování scény a filozofickou reflexi je obdivuhodný. Určitě v psaní pokračuj, máš dar vyprávět příběhy, které ve čtenáři rezonují ještě dlouho po dočtení.