“Ale copak vás nikdy nelákalo okusit vodu z jejího pramene?” zeptal se dychtivě mladík.
Starý muž se zasmál: “Vodu? Jakoupak vodu? To medovinou je studna plná. Ale nebudu ti lhát. Jistě, že lákalo. A to nesmírně. Ale nakonec mi vždy stačilo vědomí, že tam kdesi je a že vše, čemu tady my prostí sedláci a rybáři věříme, je pravda. Jak jsme vždy žili, tak máme i napříště žít. Ze všech sil pracovat a výsledek a úspěch se dostaví. A vím, že i díky našim legendám, jsou věci kolem nás v pořádku a spravedlivé a že se nám přes všelijaké nesnáze, které nám bůh špatností klade do cesty našich životů, nakonec povede dobře. Zažil jsem už mnohé, chlapče, a nic už nezmění tuhle pravdu hluboce prorostlou mým tělem. Přeji ti, aby i tys jednou dosáhl takového klidu. Věci mají svůj věčný řád a já ani nikdo jiný nemá právo jej svou marnivou zvědavostí narušovat,” a obrátil do sebe hltavě další sklenku. Z koutku oka se mu vyvalila těžká slza.
Student by se byl za jiných okolností nevěřícně a se špetkou pohrdání ušklíbl, ale věděl, že nyní je třeba se ovládnout. Na starcově příběhu něco bylo. Jeho víra bakaláře fascinovala. O to víc, že se pojila k hmotnému artefaktu, jehož funkčnost bylo zřejmě možné empiricky testovat. Cítil, že právě zde narazil na jeden z významných okamžiků života, kterých nebývá přespříliš, a jak mnoho tedy nyní záleží na správném rozhodnutí. Přesvědčit toho starce, aby vyzradil tajemství, které v sobě tolik let skrýval, nemusí být tak lehké, jak se mohlo zdát. Musel tomu přijít na kloub! Musel studnici najít! Jako by ho tehdy ta myšlenka ovládla. Obával se, že mu nedá spát. Neváhal, možnost okusit z pramene moudrosti přece stojí za drobné zdržení na jeho cestě. Naklonil se k tomu mlčícímu muži zahalenému v ovčích kůžích a zkusil uplatnit svou pověstnou výmluvnost.
“Vím, že je to ode mě troufalost, ale což kdybyste to místo odhalil mě? Jsem cizinec, nikomu tajemství neprozradím. Když se vypravím vypátrat jej sám, jakožto cizinci se mi zde v těchto tvrdých podmínkách může stát cokoliv. Snad byste nechtěl mít na svědomí tak mladý život. Navíc zcela postačí doprovodit mě jen nedaleko studnice, nemusíte se mnou až na místo. A posílen pramenem poznání budu jistě světu prospěšnější, zvlášť když jsem takřka na počátku života a plný zdravého elánu. Navíc se můžete sám přesvědčit, že vše čemu jste dosud věřil, je skutečnost a pravda. Co jiného chtít na sklonku života? Neurazte se, prosím. Nikdo se přece nemusí dovědět, že jste tam vzal jednoho pocestného, na kterém tu nikomu nesejde. A vám jistě stačí jen vědět, že studna existuje, není třeba z ní pít. Takové stvrzení vaší celoživotní víry je přece něco, co by jiní zlatem vyvažovali. No nemám pravdu? A pro mě, bakaláře svobodných umění, by byla čest provázet na cestě tak moudrého může…”
—-
Není pro prostého člověka jednoduché nepodlehnout rozeklanému jazyku, mazanosti a svodům studovaných hlav. Tak tomu vždycky bylo. Snad mladík nemluvil do větru. Možná jej už stařec prostě nechtěl dál poslouchat. Především ale nesvedl odporovat cizinci. Tak málo se totiž s cizinci setkával, že jeho obyčejná lidská důvěra nebyla dosud nahlodána neblahými zkušenostmi. A tak studentu dovolili přespat v krčmě, a jakmile se druhého dne zrána rozjasnilo, vydali se ti dva na cestu. Zprvu šli mlčky, starý průvodce jako by už nechtěl slyšet ani slovo, ale jak čas plynul a zasněžená pěšina s křupáním ubíhala pod nohama, konverzace se mezi těmi dvěma poutníky začala slibně rozplétat. Vyčasilo se. Zamrzlá krajina jako by před nimi odstranila všechny překážky a jim se šlo klidně, přestože v jejich duších jim neutichající hlásek napjatě připomínal, kam že to vlastně směřovali.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná nosná myšlenka o subjektivním vnímání pravdy a lidské potřebě upínat se k mýtům je neobyčejně vyzrálá a hluboká. Cesta nesourodé čtveřice k bájné studni funguje jako skvělá psychologická sonda do toho, jak si lidé ohýbají realitu, aby ochránili svůj vlastní světonázor. Zápletka sice využívá klasický pohádkový motiv výpravy za artefaktem, ale díky silnému filozofickému přesahu působí originálně a nutí čtenáře k zamyšlení.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti výborně zachytit mrazivou, nehostinnou a tichou severskou krajinu, která ostře kontrastuje s teplem zapadlé krčmy i magickou září samotné studny. Scéna odhalení pramene, kdy kolem taje sníh a raší tráva, je vizuálně podmanivá a spolehlivě vtáhne do děje. Emoce postav by však mohly rezonovat ještě silněji, kdyby nebyly místy utlumeny příliš popisným a odtažitým vypravěčským hlasem.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní se vyznačuje velmi bohatou slovní zásobou a krásným, až archaickým jazykem, který se k příběhu skvěle hodí. Text by ale výrazně ožil, kdybys zkrátil některá příliš dlouhá a složitá souvětí, jež občas brzdí plynulost a čtivost. Dialogy působí spíše jako deklamované monology než přirozená mluva; zkus postavám vdechnout trochu více hovorové lehkosti. V textu se objevují drobné prohřešky proti interpunkci a občasné překlepy, ale nenech se tím odradit, tvůj cit pro stavbu příběhu a obsahový přesah je mnohem důležitější.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi ambiciózní a myšlenkově bohatou povídku, která přesahuje běžnou amatérskou tvorbu svým psychologickým přesahem. Ačkoliv textu by prospělo stylistické provzdušnění a dynamičtější tempo, tvůj talent pro budování scény a filozofickou reflexi je obdivuhodný. Určitě v psaní pokračuj, máš dar vyprávět příběhy, které ve čtenáři rezonují ještě dlouho po dočtení.