Dosud přemítající student, rozčarovaný z toho, jaký obrat celá výprava vzala, se už chtěl připojit k těm dvěma, když se náhle ozvalo jemné zašplouchání a nepolevující poklidná záře kolem nich se zatřepetala, jako by byla náhle rozčeřena hrubou silou nedočkavého mládí. Chlapec přehnutý přes okraj studně se naklonil co nejhlouběji svedl, ponořil dlaň do průzračné medoviny a bez váhání ji ochutnal. Ostatní napjatě a bez hnutí sledovali ten výjev. Stařec brunátněl. Dřevorubec si povýšeně odplivl. Pytlák vychutnal okamžik vítězství. Pak celý rozradostněný seskočil do sněhu a projevuje své štěstí radostným voláním do všech koutů tiché krajiny, rozběhl se zpátky k místům, kde se s družinou setkal.
“Díky, tisíckrát díky, bože! Konečně se jim vyrovnám! Konečně budu jako oni! A konečně jim budu co platný! A stačil jeden lok. Přesně tak, jak jsem po celý živit věrně věřil! Díky!” rozhlašoval chlapec vůkol upřímné díkůvzdání božstvům, která činil zodpovědná za milost, které se mu prostřednictvím pramene poznání dostalo. Snad pro své nadšení prve nepostřehl, že studnu pohřbenou pod kamenným návrším po dlouhá léta jistě nikdo neodhalil. Jak by si jen tu skutečnost tehdy svedl dát dohromady s tvrzením jeho přátel, že z pramene vcelku nedávno pili? Štěstí až příliš zastínilo jeho mysl.
Stařec si bručel cosi o nepoučitelné, do sebe zahleděné mládeži, přičemž se zrakem otřel o dřevorubce, který jen nevěřícně nad tím vším kroutil hlavou. Chystali se k odchodu. Student stále ještě vstřebával vše, co tu právě prožil. Zapisoval si do paměti ty nejdrobnější detaily, aby je mohl při pozdější analýze svým rozumem na všechny strany převalovat. Ještě několik posledních minut, které si pro sebe ušetřil, strávil o samotě jen ve hřejivé společnosti stále zářící studny. Hleděl do zklidněné hladiny, v níž se odrážel mládencův obraz a pod ním se líně vlekla kvapem se rozplývající oblaka. Když se k němu zbylí dva opět připojili, mlčky společně zakryli studnu kamennou deskou a vztyčili přes ni návrší z balvanů. A hladina nedávno rozčeřená mladickou zvědavostí se ve skrytu znovu uklidnila.
A pak vyrazili zpět. Nebylo proč dál na tom místě zůstávat. Šli pospolu, ale přece každý uzavřen sám v sobě. Nedívali se ani nalevo, ani napravo, jen už aby byli mezi svými. Tam, kde stále platí to, co platilo ještě před několika okamžiky. Není divu, že zpáteční cestu urazili mnohem rychleji, než cestu opačnou. Už ji chtěli mít za sebou. Pytlák jim zmizel z dohledu jako první. Zanedlouho se i dřevorubec skromně rozloučil, až nakonec student a jeho zadumaný průvodce dorazili k osadě, v níž se setkali. Ani jejich loučení netrvalo déle, než bylo třeba. Bakalář za starcem ještě chvíli hleděl, než jeho sehnutá postava zmizela ve dveřích krčmy.
Student stál na okraji shluku zasněžených chalup. Rozhlížel se bezděky kolem sebe, ale nehleděl nikam. Jako by se všude kolem něj rozprostíralo jen prázdno a nic víc. Přemýšlel. Zdali se ten ztracený chlapec konečně bude cítit mezi svými jako rovný mezi rovnými. Zdali se potměšilý dřevorubec a důstojný stařík podělí se sousedy o svůj čerstvý příběh. Již neměl čas alespoň něco z toho se dozvědět, neboť se zdržel až příliš. Musel navázat na směr, který před časem přerušil. Po pár krocích mu však mysl znovu sklouzla k trojici jeho někdejších společníků. O chlapce neměl strach. Jeho přesvědčení bylo pevné. Pokud mu bude šťastná náhoda nakloněna, zbaví se mezi přáteli svého ostychu a pocitu dluhu a již se nebude bát věcí příštích tak jako doposud. Nabyté sebevědomí mu snad poslouží, ať už se s ním stane cokoliv.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná nosná myšlenka o subjektivním vnímání pravdy a lidské potřebě upínat se k mýtům je neobyčejně vyzrálá a hluboká. Cesta nesourodé čtveřice k bájné studni funguje jako skvělá psychologická sonda do toho, jak si lidé ohýbají realitu, aby ochránili svůj vlastní světonázor. Zápletka sice využívá klasický pohádkový motiv výpravy za artefaktem, ale díky silnému filozofickému přesahu působí originálně a nutí čtenáře k zamyšlení.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti výborně zachytit mrazivou, nehostinnou a tichou severskou krajinu, která ostře kontrastuje s teplem zapadlé krčmy i magickou září samotné studny. Scéna odhalení pramene, kdy kolem taje sníh a raší tráva, je vizuálně podmanivá a spolehlivě vtáhne do děje. Emoce postav by však mohly rezonovat ještě silněji, kdyby nebyly místy utlumeny příliš popisným a odtažitým vypravěčským hlasem.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní se vyznačuje velmi bohatou slovní zásobou a krásným, až archaickým jazykem, který se k příběhu skvěle hodí. Text by ale výrazně ožil, kdybys zkrátil některá příliš dlouhá a složitá souvětí, jež občas brzdí plynulost a čtivost. Dialogy působí spíše jako deklamované monology než přirozená mluva; zkus postavám vdechnout trochu více hovorové lehkosti. V textu se objevují drobné prohřešky proti interpunkci a občasné překlepy, ale nenech se tím odradit, tvůj cit pro stavbu příběhu a obsahový přesah je mnohem důležitější.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi ambiciózní a myšlenkově bohatou povídku, která přesahuje běžnou amatérskou tvorbu svým psychologickým přesahem. Ačkoliv textu by prospělo stylistické provzdušnění a dynamičtější tempo, tvůj talent pro budování scény a filozofickou reflexi je obdivuhodný. Určitě v psaní pokračuj, máš dar vyprávět příběhy, které ve čtenáři rezonují ještě dlouho po dočtení.