Nebyli na cestě ještě ani den, když se k nim zpoza mohutného smrku přitočil statný muž v nejlepších letech. V ruce širokou sekeru a opodál čerstvě poražený strom. Jinak nikde ani živáčka. Jen na okraj teď prozraďme, že celý ten kraj byl osídlen nevelkými, od sebe rozptýlenými vesničkami a osadami, které tak tvořily malé světy samy pro sebe a jejichž obyvatelé se vzájemně stýkali jen velmi výjimečně, což o to víc platilo v průběhu zdejších tuhých a dlouhých zim. Opatrnost tak oběma cestovatelům velela nechat si účel jejich putování pro sebe z rozdílných důvodů. Bakalář nechtěl být zdržován a jeho průvodce hleděl se vštípenou nedůvěrou a ostražitostí spíš na vzdáleného krajana než na úplného cizince. Staříkova neobratnost a bezelstnost však brzy vykonala své a cíl jejich putování byl záhy vyzrazen.
“Za studnicí moudrosti? Nebojíte se hněvu bohů? Víte, neměl bych nic proti tomu, spatřit ji na vlastní oči, ale pít z ní? To už je přílišná opovážlivost. Kdybych věděl, kde se nalézá, už bych se za ní dávno vypravil. Chtěl bych ji vidět. Mnohokrát jsem si ji představoval. Ukrytou pod vysokou skálou, uzavřenu v neprostupném sevření staletých borovic…”
V tu chvíli musel stařík skočit dřevorubci do řeči: “Jakýpak les! V kamenném hradu pod vysokým stromem je ukrytá! To tě tvoje bába špatně učila pověsti našeho lidu.”
“Ale kdeže! Co vás vede, strejčku,” opáčil sebejistě dřevorubec, “v lese ji musíte hledat. Mezi stromy ano, ale hrad s tím nemá nic společného. Tak to už dědek mého dědka vypravoval. Zažil jsem spoustu rozmluv u nás v hospodě, ale nikdo mě ani nikoho od nás dosud nepřesvědčil, že se věci mají jinak. To víte, on se vždycky objeví někdo, kdo tvrdí, že má recept na pravdu. Takových jsem už zažil. Je to pořád stejné. Nikdy jim nevěřte. Namluví vám kde co, ale pravda je jen ta jedna. Celý život se držím příběhu, který nám pomáhá držet při sobě, přes všechny nesnáze a svízele, co život nese, a pak najednou přijdete vy a že prý hrad! Zažil už jsem leccos, ale o hradu jsem jakživ neslyšel. Hrad!” a z plných plic se zasmál, až se nad ním z větve uvolnila sněhová závěj.”
Mladíkův průvodce měl co dělat, aby se udržel. Bylo zjevné, že ona báje pro něj skutečně mnoho znamená. Bakalář si jako pečlivý pozorovatel mohl znovu povšimnout, jak důsledně stařec závisí na onom artefaktu coby úhelném kameni jeho života i jeho blízkých. Ty opakující se zmínky o nouzi a bídě, z nichž jej vždy vyvedlo přesvědčení a víra v mytologii, kterou ztělesňovala ona tajemná studna. Pro něj to nebyly jen pohádky. Byl příliš dospělý, aby jim věřil. Šlo o skutečnost. Dokladem mu byl bezpočet překonaných životních překážek. Ty příběhy se šťastným koncem formovaly jeho život. Proto se neodkazoval jen ke studnici, ale především ke zkušenosti životních nesnází, které byly díky jeho přesvědčení překonány. Takové vzpomínky vázaly jej k jeho době, kotvily v čase a prostoru a dávaly jeho bytí smysl a směřování. A že starcova víra není jen výplodem fantazie a obav z nepřízně světa kolem, pochopil student v okamžiku, kdy i dřevorubec bezděky přiznal, že také on je vyznavačem příběhů živého severského bájesloví, přestože se jeho příběh a pojetí v lecčems lišily. Mládencova skeptická obezřetnost byla překonána horlivou zvídavostí nezralého badatele. Snad by se mohl na této cestě dovědět ještě mnohem víc, nežli původně čekal. Ale počkat! Co když jen žádná studnice není?
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná nosná myšlenka o subjektivním vnímání pravdy a lidské potřebě upínat se k mýtům je neobyčejně vyzrálá a hluboká. Cesta nesourodé čtveřice k bájné studni funguje jako skvělá psychologická sonda do toho, jak si lidé ohýbají realitu, aby ochránili svůj vlastní světonázor. Zápletka sice využívá klasický pohádkový motiv výpravy za artefaktem, ale díky silnému filozofickému přesahu působí originálně a nutí čtenáře k zamyšlení.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti výborně zachytit mrazivou, nehostinnou a tichou severskou krajinu, která ostře kontrastuje s teplem zapadlé krčmy i magickou září samotné studny. Scéna odhalení pramene, kdy kolem taje sníh a raší tráva, je vizuálně podmanivá a spolehlivě vtáhne do děje. Emoce postav by však mohly rezonovat ještě silněji, kdyby nebyly místy utlumeny příliš popisným a odtažitým vypravěčským hlasem.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní se vyznačuje velmi bohatou slovní zásobou a krásným, až archaickým jazykem, který se k příběhu skvěle hodí. Text by ale výrazně ožil, kdybys zkrátil některá příliš dlouhá a složitá souvětí, jež občas brzdí plynulost a čtivost. Dialogy působí spíše jako deklamované monology než přirozená mluva; zkus postavám vdechnout trochu více hovorové lehkosti. V textu se objevují drobné prohřešky proti interpunkci a občasné překlepy, ale nenech se tím odradit, tvůj cit pro stavbu příběhu a obsahový přesah je mnohem důležitější.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi ambiciózní a myšlenkově bohatou povídku, která přesahuje běžnou amatérskou tvorbu svým psychologickým přesahem. Ačkoliv textu by prospělo stylistické provzdušnění a dynamičtější tempo, tvůj talent pro budování scény a filozofickou reflexi je obdivuhodný. Určitě v psaní pokračuj, máš dar vyprávět příběhy, které ve čtenáři rezonují ještě dlouho po dočtení.