“Jdete nalehko,” spustil po chvilce zádumčivé odmlky dřevorubec, “takže vaše cesta nemá mít dlouhého trvání.” a dál si oba po očku prohlížel.
“Co je ti po tom?” odrazil jej podrážděně stařec. Představa studnice moudrosti ukryté v temnu lesa, jej zřejmě silně zasáhla.
“Vsaďme se! Kdo z nás má pravdu, strejčku? No jistě, že já. Prožil jsem už tolik a tolikrát mé zkušenosti potvrdily mou pravdu, že není pochyb, ale jde mi o vás. Měl byste být poučen. A jak se tak na vás dívám, nemůže k tomu dojít jinde, nežli přímo u pramene. A já chci být u toho!” a poklepal starce po rameni, který se jakoby s odporem odtáhl. Nikoho se neptal na svolení. Prostě se k nám přidal a ani jeden z nás, každý ze svých důvodů, jsme mu neodporovali. A tak jsme byli na cestě tři.
Dny na cestě míjely, ale krajina, která je obklopovala, zůstávala neměnná. Tichá, téměř jednotná ve strohé zimní barevnosti a až na několik nepatrných výjimek nehybná. Příroda jim nekladla žádných překážek. Zdálo se, že zdejším božstvům nesejde na záměru sveřepých poutníků. Ani počasí se nemělo být té nesourodé trojici nepřítelem, a tak to byl právě svěží chladivý vánek, který je v monotónní scenérii udržoval při smyslech, bystré a ostražité. Stařík stejně jako urostlý dřevorubec s nedůvěrou hleděl na všeobecný poklid, který je pohlcoval, neboť dobře věděl, že ač mrazivý, dokáže být zdejší svět drsný, krutý a nebezpečný. Jen bakalář, rozdychtěný zvědavostí, jež jej poháněla kupředu, nic z toho nevnímal.
Proto si možná jako poslední povšiml otrhaného promrzlého chlapce, který ze sklaplého železa kvapně vybíral mrtvou kunu. Tak se soustředil na svůj drobný úlovek, že si příchod družiny ani nepostřehl. Pak bleskurychle strčil mrtvé zvíře za ušmudlaný zimník a tvářil se odhodlaně k obraně své nepatrné kořisti.
“Ta je moje! Já ji ulovil! Mám nesnesitelný hlad! A mí přátelé také!” a byl by se dal nejraději na útěk, kdyby jej trojice neobklíčila.
“Kdo vůbec jste? Vy nejste od barona. Jeho strážné už dobře znám.” pokračoval chlapec a očima pátral po skulince k úniku.
Připomínat krajanovi vrchnostenskou čeládku? Taková opovážlivost dovedla vzkypět staříkovu usedlou krev. Že je někdy třeba uživit se jakkoliv samozřejmě věděl, ale přesto měl k pytláctví jisté výhrady. Především podle něj narušovalo řád běhu světa, neboť každý si měl vše potřebné obstarat svou poctivou a tvrdou prací a ne jakýmsi pohodlným obcházením pravidel. I proto se na chlapce díval již od začátku jejich setkání úkosem. Současně však v sobě v tu chvilku pociťoval něco podobného, čemu dal průchod před několika málo dny, když poučoval vyzvídajícího bakaláře o zdejších bájích. Jako by měl stejně jako mnoho ostatních starších nezvládnutelné nutkání rozšířit úzké obzory nedospělých duší, jejichž vděk dětinsky očekával. Ani tehdy se studentův průvodce neovládl, a ač se jeho dva společníci snažili, jak dovedli, v mžiku prozradil mladému pytlákovi účel jejich putování.
“Copak vypadáme jako baronovi poskoci, kluku drzá!?” obořil se na něj nejprve, ale pak dovedl zvolit mírnější tón, “kdyby ses držel našich starých bájí, nemusel by ses se snižovat k lovu krys po vrchnostenských lesích a baronovi strážní by ti strach nenaháněli. Jestli by ses k nám raději neměl připojit a okusit ze studnice moudrosti?”
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná nosná myšlenka o subjektivním vnímání pravdy a lidské potřebě upínat se k mýtům je neobyčejně vyzrálá a hluboká. Cesta nesourodé čtveřice k bájné studni funguje jako skvělá psychologická sonda do toho, jak si lidé ohýbají realitu, aby ochránili svůj vlastní světonázor. Zápletka sice využívá klasický pohádkový motiv výpravy za artefaktem, ale díky silnému filozofickému přesahu působí originálně a nutí čtenáře k zamyšlení.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti výborně zachytit mrazivou, nehostinnou a tichou severskou krajinu, která ostře kontrastuje s teplem zapadlé krčmy i magickou září samotné studny. Scéna odhalení pramene, kdy kolem taje sníh a raší tráva, je vizuálně podmanivá a spolehlivě vtáhne do děje. Emoce postav by však mohly rezonovat ještě silněji, kdyby nebyly místy utlumeny příliš popisným a odtažitým vypravěčským hlasem.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní se vyznačuje velmi bohatou slovní zásobou a krásným, až archaickým jazykem, který se k příběhu skvěle hodí. Text by ale výrazně ožil, kdybys zkrátil některá příliš dlouhá a složitá souvětí, jež občas brzdí plynulost a čtivost. Dialogy působí spíše jako deklamované monology než přirozená mluva; zkus postavám vdechnout trochu více hovorové lehkosti. V textu se objevují drobné prohřešky proti interpunkci a občasné překlepy, ale nenech se tím odradit, tvůj cit pro stavbu příběhu a obsahový přesah je mnohem důležitější.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi ambiciózní a myšlenkově bohatou povídku, která přesahuje běžnou amatérskou tvorbu svým psychologickým přesahem. Ačkoliv textu by prospělo stylistické provzdušnění a dynamičtější tempo, tvůj talent pro budování scény a filozofickou reflexi je obdivuhodný. Určitě v psaní pokračuj, máš dar vyprávět příběhy, které ve čtenáři rezonují ještě dlouho po dočtení.