„Počkejte!“ Přerušil mou řeč uprostřed věty, „Jste makléř, nebo písmomalíř.“
„ Z čeho tak usuzujete?“ Zajímalo mě, jak k takovému výsledku došel.
„Tak jste, nebo nejste?“ Nechal mne bez odpovědi.
„Jsem písmomalíř.“ Vůl vstal a došel ke dveřím. „Asi má hlad. Pustím ho do kuchyně. Má tam misku s granulemi.“ Vstal jsem z křesla.
„Chce si hrát,“ prohlásil Utrum a já nechápal, proč to říká. Můj Vůl totiž vždy, když si chce hrát, přinese míček a položí mi ho do klína. Tentokrát se však prodral mezi mýma nohama a utíkal do chodby. Když jsem se vrátil z kuchyně s miskou žrádla, seděl Vůl u Utruma a zrovna mu pokládal míček na kolena. To bylo na mě už moc. Nachytal jsem se, jak žárlím na svého psa.
„Vždyť jsem vám to povídal. Já psům opravdu rozumím,“ chvástal se ten cizí muž a mě připadalo, že si ze mě souhrou náhod trochu střílí. Abych ho otestoval, navrhl jsem: „Tak mu řekněte, ať mi přinese bačkory.“ Snažil jsem se, aby můj úkol nezněl jízlivě.
„Vy jste mi nerozuměl. Já psům rozumím, ale mluvím jen česky. Jestli však chcete, budu vám překládat vše, co řekne.“
Vůl uviděl, že pokládám k jeho nohám misku a otráveně zamručel.
„Prý si ty kulaté keksíky máte strčit, no však víte kam. Nemáte se upejpat a máte jít do lednice pro párky.“
Když pominu můj chvějivý pocit, který se mi čím dál víc rozléval tělem a byl způsoben vínem, musel jsem si přiznat, že mi jeho prohlášení nahrnulo krev do hlavy. Zdálo se mi, že je cizinec šarlatán. Neodpověděl jsem mu a snažil jsem se rozumně uvažovat. Ta voda ve sklepě by se dala odvodit. Každá voda ve sklepě načichne místními pachy. Že si Vůl chtěl hrát, poznal zřejmě nějakým pohybem či gestem mého psa a v lednici má párky skoro každý. Bylo by nejlepší nedělat vyvaleného a pustit se do normální konverzace.
„Čím se živíte vy?“ Snažil jsem se, aby má otázka zněla nenuceně a konverzačně.
„Mám obchod se zvířaty. Možná bych však měl použít minulý čas. Nevím, jak se dostanu zpátky. Nikdy jsem v tomto světě nebyl.“
Pravděpodobně chtěl říct v tomto městě, ale neopravoval jsem ho.
„Ráno to vyřešíme. Ustelu vám na pohovce.“
Sotva jsem dořekl větu, ozvala se další rána a zhaslo světlo. V nastalé tmě jsem ucítil, že si Vůl přelezl a uložil své staré kosti k mým nohám. Udělalo mi to dobře. Jako mávnutím proutku jsem mu odpustil tu malou nevěru a podrbal ho za ušima.
„U vás vypínají na noc elektřinu?“
Jeho otázka mě skoro urazila. Nejsme přece někde v zapadlém konci světa. Chvíli jsem hrabal v šuplíku, než jsem našel svíčky a sirky. U krbu je nepotřebujeme, ale v ložnici bych se přerazil.
„Dobrou noc. Kdyby vám byla zima, tak tam hoďte nějaké polínko.“ Pokynul jsem hlavou ke krbu a zapálil svíčku. Poté jsem vyšel po schodech do ložnice, kde na sebe spánek nenechal dlouho čekat.
Ráno bylo sladce slunečné. Sešel jsem potichu do kuchyně a začal připravovat snídani. Cestou jsem však pustil Vola na dvorek. Návštěvník spal a já se v klidu nasnídal. Potom jsem vyšel ven a s hrnkem kávy v dlaních přemýšlel, jak dlouho mi bude trvat úklid zahrady. Nejvíce starostí mi dělala ona reklamní cedule. Po kávě jsem se rozhodl vzbudit hosta.
Hlasité předčítání