„To vše říkám proto, abyste si uvědomil, že ty nejkrásnější okamžiky člověk zažije několikrát denně, jen si je musí vychutnat.“
„Jsem téhož názoru. Dovolte však, abych vás pozval do svého domu, zdá se, že začíná pršet,“ řekl jsem a ukázal muži pokapanou dlaň.
Cizinec mě požádal, zda by si mohl s sebou vzít i křeslo, které je nyní jeho jediným majetkem. Nato vstal a já si teprve teď všiml jeho podivného oblečení. Zažloutlá košile a pletený kabátek vypadaly, jako ze šestnáctého století, nazelenalé kalhoty do zvonu, jaké se nosily v sedmdesátých letech a na nohách obuv, za kterou by se nemusel stydět ani sám Rockefeller. Sotva jsme vstoupili do domu, strhla se průtrž. Jako by vichr čekal na náš odchod a pustil se do dalšího dílu svého devastačního představení až po našem bezpečném opuštění zahrady. Zřejmě jsem zachránil návštěvníka od dalšího letu, neboť mlácení větví, hukot větru a dešťová nadílka napovídaly, že předchozí klid byl jen střed rotujícího tornáda, takzvané oko. Po uzavření venkovních dveří muž pokračoval v monologu, jako by se nic nedělo.
„Poměřím-li ve svém pocitometru sílu dárku a nedárku, jasně zvítězí nedárek. Například dárek jsem dostal od ženy. Byla to malá knížka, kterou jsem dlouho sháněl. Dám této radosti sto bodů. Naproti tomu nedárek, který jsem dostal od vnučky, jímž byl ostýchavý šibalský úsměv, má bodů dvě stovky. Koupil jsem si pamlsek, na který jsem měl chuť. Dávám této radosti padesát bodů. Jenže úsměv prodavačky, která mi pamlsek podala, je za sto padesát bodů.“
Nechal jsem ho povídat. Zřejmě byl ještě v šoku a tak jsem mu jen mlčky přitakal.
„Mohu vám nabídnout koupel?“ zeptal jsem se ho, když položil křeslo naproti krbu. Mimochodem přesně tam, kam bych mu to sám doporučil. Přikývl a tak jsem jej zavedl do koupelny. Připravil jsem něco studeného k večeři a poté jsem se převlékl. Muž byl také mírně promočený a tak jsem ze skříně vyndal domácí oděv, který mu snad bude, a položil jsem ho na jeho křeslo. Pak jsem se posadil do svého ušáku, kde jsem po chvíli únavou usnul.
Probudil mě, když se vykoupán a převlečen posadil do svého majetku vedle mého křesla. „Promiňte, nechtěl jsem vás probudit,“ omlouval se a já si promnul oči. Byl čistý, suchý a svěží.
„Je to od vás šlechetné. Koupel mi udělala velice příjemnou službu. Jestli se neurazíte, nabídl bych si něco málo z vašeho bohatého stolu.“ Poté vstal a nečekaje na dovolení, se pustil do jídla.
„Dobrou chuť přeji,“ popřál jsem mu a pokračoval jsem v přerušené konverzaci. „Mé jméno je Albín. Odkud jste k nám… při… přistál?“ Má otázka zněla poněkud krkolomně, ale nemohl jsem říct: ani přicestoval ani přiletěl. Muž se na mě podíval jaksi nechápavě a mezi sousty zamumlal. „Já? Snad vy! Já jsem tu doma.“
Tentokrát jsem se nechápavě zatvářil já. „Myslím tím, kde jste dřív bydlel.“
„Nebudeme řešit nepodstatné věci. Jmenuji se Utrum.“ Polkl poslední kousek jídla a nastavil sklenici. Uznal jsem, že nemá cenu něco řešit s tím, že je popletený a ráno, až budeme moci obhlédnout okolí, přijdeme na to, jak to vlastně je. Nalil jsem víno. Ještě než jsme pozvedli sklenky, ozvala se rána, a rachot doprovodil zvuk praskajícího dřeva. Zřejmě na zahradě dostala jedna z lip zásah bleskem a svalila se. Vůbec jsem neměl odvahu vykouknout ze dveří. Utrum se na mě podíval a já jen pokrčil rameny a semknutými rty a pohyby brady jsem mimicky vyjádřil něco jako: „No jo, nic nenaděláme.“ Nebo spíš bezradné: „Ach jo“.
Hlasité předčítání