„No jo, nic nenaděláme. Ach jo,“ řekl host a ťukl svou číší do mé bezradně klesající ruky.
„Aha, máme si připít,“ pomyslel jsem si, ale v hloubi mysli jsem marně přemýšlel, jak je možné, že mluví tak jak já myslím.
„Bydlíte sám?“ optal se a já si s hrůzou uvědomil, že mám ve sklepě zavřeného Vola. Vůl není vůl. Je to deset let starý věrný vlčák. Má strach z bouřky, a tak jsem mu preventivně ustlal dole. Vstal jsem a otevřel dveře do sklepa.
„Pojď nahoru Vole!“ zavolal jsem. Ze sklepa se po chvíli přišoural Vůl. Byl vyděšený a rozhlížel se kolem. Když uviděl hosta, jemně zavyl na pozdrav, své hauouvou, zavrtěl ocasem a nechal se od něj podrbat.
„Je vidět, že se psů nebojíte. Rozumíte psům?“ otázal jsem se cizince a on přikývl. Podrbal Vola pod krkem a ten mu spokojeně olízl obličej.
„Rozumím jim velmi dobře. Má žízeň,“ prohodil Utrum a já namítl, že to asi ne, protože měl ve sklepě misku s vodou. Spíše by potřeboval vyvenčit. Host se jemně pousmál drbaje Vola pod krkem, díval se mu přímo do očí.
„Ta voda smrdí. Má žízeň,“ řekl tak samozřejmě, jako by si tím byl stoprocentně jist. „Vyvenčit nechce. Nevydržel to nervově a pustil hovínko za brambory.“
Tentokrát jsem se na hosta podíval pobaveně já. Pochopitelně jsem obdivoval jeho znalosti nebo možná spíš fantazii, ale Vůl by nikdy ve sklepě nevykonal potřebu. Protože jsem však měl chuť dokázat Utrumovi, že je vedle, donesl jsem z kuchyně vodu v misce. Vůl se do ní pustil jako by nepil celý týden. Vypil ji do dna.
Nalili jsme si další sklenku vína a já měl pocit, že by to dnes mohl být příjemný večer. Bouře venku ustala. Pouze déšť vytrvale bušil do parapetů. Slunce již dnes nehodlalo naznačit ani v nejmenším, že byl den a urputně zevlovalo za mraky. Stejně bude pršet, tak co by vylézalo. Do zítra času dost. Ostatně, jak praví staré pořekadlo, ráno moudřejší večera.
Čas s Utrumem a vínem pěkně kvapil a Vůl k mé nevoli zasedl k nohám hosta. Vypadalo to tak, že se mu tento pán zalíbil na první pohled. Díval se na mě trochu provinile a jeho oči prozrazovaly, že kdyby byl kočka, začal by vrnět. Utrum četl noviny a občas mi nahlas prozrazoval, co vidí mezi řádky.
„Herečka Kolbabová zkolabovala na jevišti. Jó zkolabovala. Normálně zapomněla text, a protože byla po opici, rozhodla se, že bude lepší omdlít, aby nemusela platit pokutu.“ Po chvíli čtení ještě poznamenal slovo, které jsem nečekal. „Kráva.“
„Třeba jí opravdu nebylo nejlépe,“ obhajoval jsem krásnou hrdinku mého oblíbeného filmu.
Utrum se s pobaveným pohledem zašklebil, a vysvětloval: „Ale ne ta herečka. Kráva je tajenka.“ Ukázal mi částečně vyplněnou švédskou křížovku, kterou jsem zapomněl doluštit.
„Dle mého soudu jste vystudoval nějakou technickou školu, není-liž pravda. Vyplnil jste, že například sínus, ale tchoře jste nevěděl. Jste architekt?“
Nechápal jsem Utrumovy myšlenkové pochody, ale musel jsem uznat, že se trefil dokonale.
„Trefil jste se. Vystudoval jsem architekturu a stavitelství, ovšem tuto práci už dávno…“
Hlasité předčítání