Pozdravili Blanku, jež občas za výčepem vypomáhala svému muži, a objednali si dva guláše a dvě piva. Pak se posadili ke svému stolu v rohu, odkud bylo vidět na celý lokál, ale zároveň tam člověk působil, jako by tam trochu nepatřil.
I když bylo teprve po poledni, hospoda už byla plná. Tlumené hlasy, cinkání sklenic a vrzání židlí vytvářely neklidný šum, který se neustále vracel, jako by něco dýchalo v rytmu místnosti.
Netrvalo dlouho a na stole před nimi přistály dvě orosené sklenice piva.
„Guláš přinesu za chvilku, chlapci,“ usmála se Blanka. Korpulentní žena s bujným poprsím a peroxidovou trvalou, výrazným líčením a úsměvem, který byl až příliš klidný na místo, kde lidé většinou jen zapíjeli vlastní starosti. Vypadala, jako by s časem uzavřela tichou dohodu, že ji nechá být — a ona ho za to nebude moc řešit.
Franz neváhal. Uchopil sklenici a téměř celou ji do sebe obrátil.
„Ach… to bodlo,“ vydechl a otřel si pěnu z horního rtu.
„No jo, to je splávek,“ ušklíbl se Vincek. „Ať nedopadneš jako včera.“
Franz se usmál, ale v jeho hlase už nebyla lehkost. Jen tenký nános něčeho neklidného. Jeho úsměv pohasl. Myšlenky, které se snažil vytěsnit, se vrátily.
Večer. Les. Pavel. A ta věc, která vypadala jako Marie.
Co když tam dnes vůbec nikdo nebude?
Co když si to celé jen namluvili?
A co když ne?
Pavel… Marie… Mlýn…
Obrazy se mu míchaly v hlavě, těžké a neukotvené, jako by se snažily složit něco, co lidská mysl odmítá pochopit.
Vinckovi neušlo, že se Franz zase ztrácí v sobě. Už se nadechoval, že promluví, když ticho rozřízl ženský hlas.
„Tak co, kluci… nezahustíme to pivečko?“
Oba mládenci se otočili. U jejich stolu stála žena, nasoukaná do těsných džínů, které zvýrazňovaly každou křivku, a v černém tílku, jež sotva drželo její bujné poprsí. Tvář měla nalíčenou výrazně — především řasenkou a sytě rudou rtěnkou, která ostře kontrastovala s bělostnými zuby, jež se na oba mladíky usmívaly. Byla to Julie, v celé své kráse.
„Kampak ses včera vypařil, Franzku? Myslela jsem, že si spolu trochu dáme,“ prohodila a lehce se předklonila, čímž ještě více zvýraznila své přednosti, které jako by se měly každou chvíli přelít přes okraj stolu.
Oba na okamžik ztichli a jen nevěřícně sledovali její výstřih.
Jako první se vzpamatoval Vincent „Hele, teď se to fakt nehodí, Julie.“
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!