„Překvapíme ji uvnitř,“ odpověděl Franz.
Oba zůstali přitisknutí k okenici. Uvnitř se Baba Měňava stále nehýbala — jen stála nad Pavlem, strnule, téměř rituálně.
A pak se pomalu otočila a upřela pohled přímo na okno, za nímž stáli.
Oba ztuhli.
Srdce jim bušila tak, jakoby měla každou chvíli vyskočit z hrudníků.
Franz reagoval první. Ruka mu sjela k lovecké kudle a kov tiše vyklouzl z pouzdra.
„Zdrháme,“ zašeptal. „Viděla nás.“
Vincent se odtrhl od škvíry v okenici a oba se dali do běhu. V panice míjeli starý špalek. Vincent si jen v krátkém záblesku všiml sekery zatnuté do dřeva. Popadl ji bez přemýšlení, i když v tu chvíli mu vystřelila ostrá bolest v dlani.
Nepřemýšlel nad tím a utíkal dál.
Asi po padesáti metrech se svalili do hustého křoví na okraji lesa. Lapali po dechu, snažili se ztišit vlastní rozbušené srdce. Dostali se do bezpečné vzdálenosti od chaty a navíc na ní odtud měli skvělý výhled.
Dveře byly dokořán. Prázdné.
Vincent tiše položil sekeru vedle batohu a vytáhl dalekohled s nočním viděním.
„Nikde ji nevidím,“ zašeptal po chvíli, když pomalu prohledal okolí chaty. „Možná se vrátila dovnitř… co myslíš?“
Když se odpovědi nedočkal, pomalu spustil dalekohled od očí a pohlédl k místu, kde ještě před několika vteřinami seděl Franz. Krev mu ztuhla v žilách. Nebylo tam nic. Jen černočerná tma.
A pak přišla rána.
Prudká. Tupá. Drtivá.
Z temnoty se bez jediného varování vymrštila kostnatá paže a udeřila ho přímo do spánku. Vincentovi hlavou projela oslepující bolest, až měl pocit, že mu lebka praskla vedví. Svět se před jeho očima roztříštil do změti světel a stínů, které během jediného okamžiku pohltila neproniknutelná tma.
Sesunul se do trávy, aniž stačil vykřiknout.
Baba Měňava ho mlčky popadla za kotník. Táhla jeho bezvládné tělo lesem s děsivou lehkostí, jako by nevlekla dospělého muže, ale kus ulovené zvěře.
Sekera i dalekohled zůstaly ležet v trávě vedle odhozeného batohu. Nikdo si jich už nevšímal.
Vincent se probral jen na okamžik, chtěl vstát, ale to nešlo. Hlava mu pulzovala bolestí. Nad sebou viděl koruny stromů, mezi nimi hvězdy — chladné, vzdálené, lhostejné. Svět se vlnil, rozpadal.
Hlavou se mu honila jediná otázka: Kde je Franz?
Pak oči znovu zavřel. A tma ho vzala zpátky.
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!