A pak se to stalo.
Z temnoty lesa se vynořila silueta.
Oba zkameněli. Tváře jim zbledly a v očích se usadil výraz čisté hrůzy.
Nebylo pochyb, že je to ona. Přesto potřebovali jistotu. Vincent proto típl cigaretu a začal se přehrabovat v batohu. Vytáhl dalekohled, který jeho strýc používal při nočních loveckých výpravách. Přiložil ho k očím a zaostřil.
Postava byla nahá. Pohybovala se pomalu, téměř bez tíže. Vincent ji sjel pohledem – od nohou přes boky až k tváři.
A tam se zarazil.
Tvář byla krásná, téměř klidná. Usměvavá. Marie. Přesně tak, jak si ji pamatovali.
Až na oči. Ty oči nebyly její. Nebyly lidské.
„Tohle není Marie,“ řekl Vincent přidušeně a aniž odtrhl pohled od lesa, podal Franzovi dalekohled.
Franz na něj chvíli jen mlčky zíral. Pak si ho vzal, přiložil k očím a zadíval se stejným směrem
„Ne… není,“ vydechl nakonec. Chtěl ještě něco říct, ale slova mu uvízla v krku a rozplynula se v tichu.
Vincent přesně věděl, co zůstalo nevysloveno. A to bylo na tom nejhorší. Oba si totiž uvědomili, na koho se dívají.
Musela to být Baba Měňava, o tom nebylo pochyb.
Krutá bytost z pověstí, o nichž se vypráví po generace, která se dokáže proměnit v kohokoliv.
Podle pověstí lákala své oběti do hlubin lesa, kde jim po malých dávkách vysávala život. Nenápadně, trpělivě — tak, aby si nikdo nevšiml, že se vlastně už dávno ztrácí. A když bylo po všem… Zbavila se jich.
Mezitím, co se oba mládenci snažili vzpamatovat z prvotního šoku, došel Pavel k Marii — tedy k Babě Měňavě. Ta ho objala a něco mu pošeptala do ucha. Pak se od něj znovu odtáhla, otočila se k lesu a pomalu se vydala do černočerné tmy. Pavel neváhal. Pomalým krokem ji následoval. Neuplynula ani minuta a oba zmizeli v hustém, temném lese.
Franz ani Vincent nebyli schopni slova. Zdravý rozum by jim velel okamžitě vzít nohy na ramena a utéct co nejdál. Jenže tenhle pud byl přehlušen hrůzou i absurdností toho, co právě viděli. Realita, jak ji znali, se v tu chvíli rozpadala na kusy. A právě proto, když Franz tiše navrhl, že by měli jít za nimi do lesa, což samo o sobě odporovalo jakékoli logice i jeho vlastní povaze, Vincent jen mlčky přikývl.
Rychle slezli z posedu a vydali se směrem k lesu. Noc ještě nedosáhla svého vrcholu, přesto už byla tma hutná a neprostupná. Jen měsíc, který se na chvíli prodral mezi mraky, jim občas slabě ozářil cestu. Postupovali pomalu. K lesu to bylo asi sto metrů — nejdřív přes rozorané pole, kde museli opatrně našlapovat mezi hroudami hlíny. Drny půdy se jim pod nohama lámaly a propadaly, ale oba měli pevné boty, které je zatím držely nad zemí i nad strachem.
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!