Pak přišel déšť.
Nejdřív pár váhavých kapek, které syčivě dopadaly do žhavých uhlíků a okamžitě mizely v páře. Vzápětí se spustil hustší proud, který začal tlumit praskání ohně, až se z něj stalo jen vzdálené, umírající chrčení. Kouř se mísil s deštěm a klesal k zemi v těžkých cárech, zatímco oba mladíci dál seděli nehnutě na ztrouchnivělém kmeni, jako by čekali, až i poslední zbytky tepla definitivně vyhasnou.
„Jdeme, tady už jsme zbyteční,“ řekl Vincent a namáhavě vstal, aby se vydal ven z lesa.
„Máš pravdu,“ odpověděl mu Franz a ještě notnou chvíli zíral na dohořívající trosky. Poté vstal a vydal se za svým kamarádem.
***
V hospodě to žilo už od rána. Temně osvětlenou místností se linul hustý štiplavý kouř, nesrozumitelné hlasy, jež se snažily překřičet jeden druhého, doplňovalo jen všudypřítomné cinkání pivních sklenic.
„Kamaráde, tak jaké to bylo?“ ušklíbl se Vincent. V levé ruce držel čerstvě natočené pivo s hustou pěnou, která mu pomalu přetékala přes okraj sklenice. Tu pravou měl obvázanou stejně jako hlavu, omotanou obvazy kolem dokola. Tvář mu navíc zdobilo několik modřin a šrámů. Jeho výraz však zůstával uvolněný, skoro pobavený, jako by se ho bolest ani netýkala.
„Hele, nebuď zvědavej, džentlmen o takových věcech nemluví,“ zachechtal se Franz, který z celé šlamastiky viditelně vyvázl lépe. Tedy alespoň co se týče viditelných zranění. V jeho smíchu byla znát spíš úleva než cokoliv jiného, jako by z něj konečně spadlo napětí té noci, i když v hlase mu pořád doznívala únava i bolest.
„Však já to z tebe dostanu.“
Vincent se opřel a zapálil si cigaretu. Franz mezitím vyprázdnil sklenici s pivem a mávl na výčepního, Od vedlejšího stolu k ním přitom doléhal rozhovor, který nešlo ignorovat. Seděl u něj Starej Dolejš, Petr Motyka a Milan Pazoubek, místní drbna.
„Prej ta chata shořela na popel. Nejspíš ji zapálil blesk,“ řekl Milan.
„Ale hovno, dyť nebyla bouřka,“ namítl na to Dolejš. „Nejspíš se Pavel zase vožral a omylem to tam zapálil.“
„Prej tam s ním byla i nějaká ženská.“
„To musela být ta, za kterou dolejzal s těma kvítkama.“
„Já ani nevěděl, že tam nějaká chata je,“ vložil se do rozhovoru Motyka.
„No, už tam žádná není,“ uchechtl se Dolejš.
Milan Pazoubek na ně jen nechápavě zíral.
„To je fakt,“ rozchechtal se Motyka.
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!