Tupý, vlhký zvuk proťal vzduch. Pod ramenem se ji rozevřela rána, která by jiného člověka srazila k zemi. Kůže i sval povolily s odporným křupnutím. Franzovi se na okamžik zvedl žaludek. Ale Baba Měňava jen sklopila pohled. Klidně. Skoro zvědavě. Její levá paže visela jen na zbytku tkáně, jako by jí patřila jen napůl.
A pak se zasmála. Suchým, skřehotavým zvukem, který nemohl patřit ničemu lidskému.
„Chudáku…“ zachraptěla. „Myslíš, že mě můžeš zabít? Skončíš stejně jako oni.“
V tu chvíli se znovu pohnula. Franz sice zareagoval instinktivně a znovu máchl sekerou — ale tentokrát minul cíl. O sekundu později mu ji čarodějnice vytrhla z ruky a odhodila stranou. Pak ho popadla, jako by držela pouhou loutku, a mrštila jím přes celou místnost. Jeho tělo narazilo do stěny s tupým úderem a vzápětí se sesunulo k zemi. Náraz mu vyrazil dech. Na okamžik zmizel zvuk, světlo i prostor a zůstala jen černá prázdnota.
„Ubožáku,“ sykla.
Pomalu k němu došla. Klidným, lehce trhavým krokem, ze kterého šla hrůza. Franz mezitím popadl dech a přerývaně dýchal. Zastavila se těsně u něj. Tak blízko, že cítil její dech — těžký, nasládlý, prosycený něčím, co připomínalo vlhkou hlínu a rozklad.
„Myslela jsem, že začnu s ním,“ kývla k Vincentovi, „ale ty… ty jsi mě právě naštval.“
Už se natahovala k jeho téměř bezvládnému tělu, když se její pohyb náhle zlomil, jako by narazil do neviditelné překážky. Na okamžik zůstala stát v podivném, nepřirozeném klidu. Pak jí z břicha prudce vytryskla krev, tmavá a horká, a rozstříkla se do šera chaty.
Chvíli jen nevěřícně hleděla na lovecký nůž, který jí trčel z jejího bachoru, jako by se snažila pochopit, že se to skutečně stalo. Krev jí pomalu stékala po kůži a mizela v záhybech těla.
Krátce na to se její rty zkřivily do úsměvu. Ne lidského. Spíš něčeho, co úsměv jen napodobovalo. A vzápětí se z jejího hrdla vydral skřehotavý smích — suchý, praskavý, nepřirozený. Jako by ho netvořil člověk, ale něco, co lidský hlas jen dlouho zkoušelo napodobit, až ho to přestalo bavit. Ten zvuk se rozléhal chatou a lepil se na stěny jako chlad.
„To jsi neměl. Tohle si doopravdy neměl.“
S děsivým klidem vytáhla nůž z břicha a následně ho olízla.
Franz už necítil nic. Jen chlad.
„Teď tě rozpárám,“ zašeptala, přičemž každé slovo z ní vypadlo jako něco cizího, co se jí dere z hrdla proti její vůli. „Pomalu…“ Naklonila hlavu na stranu a na tváři se jí usadil odporný, nehybný úsměv. Nebyl v něm ani náznak radosti — spíš chladný příslib bolesti, který se nedal vyložit jinak než jako varování. „…na malé kousíčky.“ Poslední slovo doznělo téměř něžně. O to děsivěji však působilo — jako by se těšila na každý jednotlivý okamžik toho, co mělo přijít.
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!